Průvodce po intuitivní naučné stezce

Začnu od konce: básnická sbírka Místní je mimořádně podařená prvotina a její autor Lubomír Tichý, který nechává na území současné mladé české poezie v posledních letech velmi zřetelnou stopu jako autor i kritik, svůj literární přechodový rituál v podobě první knížky vystavěl velmi pečlivě a prošel jím s nenápadnou jistotou. Ostatně jeho redakčním průvodcem byl zkušený editor poezie a básník symbiotické poetiky Petr Borkovec. O tom, že to byla podařená spolupráce, svědčí jak to, že v knížce není ani jeden text, u kterého by se dalo tvrdit, že je navíc nebo nezapadá, tak i to, jak autonomně v ní Tichý svou poetiku rozvíjí.

Mrtvý pes v živém plotě

Na první pohled útlá knížka sestává z pěti cyklů a šestačtyřiceti básní. Ani moc, ani málo, právě tak akorát, aby byl debut robustní. Tichý nás provází malými světy jednotlivých textů, z nichž každý jako baterka nasvítí malé místo v krajině, kterou zevrubně sleduje. S každou básní jako by formuloval nové gesto účasti na přirozeném světě – žádné imploze imaginace, mechanický koncept, esoterická lyrika nebo světonázorová agenda ve verších, nýbrž střízlivý, empatický realismus, který se nevnucuje a který průvodcovsky otevírá pohled na detaily, jichž bychom si mohli nevšimnout, a souvislosti, které na první dobrou nejsou vidět. Topologie této poezie vede čtenářky a čtenáře pomezím lesa a silnice, vesnických zahrad i baráků a pozvolného předměstí i rozhraním digitální a organické skutečnosti, kde světlušky osvětlují displej, kde i ze zadní sedačky se můžeme kochat krajinou billboardů, kde byl v živém plotě nalezen mrtvý pes.

Tichý dobře ví, co dělá s významem i materialitou jazyka, střihem mezi obrazy, jemnými kontrasty, jak jedno správně zvolené slovo znamená oživený pohled na věc a novou kvalitu prožitku. Je to poezie účastné registrace, opírá se o přesnou práci s popisem. Přesvědčivě ukazuje, že tak základní literární postup jako deskripce staví nejen na selekci toho, co chce autor pojmenovat, ale také na velmi pozorné interpretaci, která tento výběr podmiňuje. Popis tkví v paradoxu – nepředstavuje jen modus psaní, ale i způsob čtení reality, modus pozornosti. Tato artikulovaná pozornost vybízí čtenářskou imaginaci k tomu, aby doplnila a aktivně ucelila už pojmenované fragmenty světa. Tichý samozřejmě není jediný autor, který z deskripce těží, ukazuje ovšem, jak disciplinovaně ovládá pravidla svého modu operandi a poetického žánru. Básně přesvědčivě odhalují prostřednictvím mnoha malých jednotlivostí i něco obecného: že akt čtení není pasivní účast, ale tvůrčí spolupráce, kdy se ze čtení stává vidění a z vidění prožitek ve vší reálné rozporuplnosti.

Prázdná králíkárna plná sena

Bolavým místem recenzí básnických knížek je, že se spokojí buď se zobecněním, na němž se staví kritický úsudek, nebo s výňatky – citací pár veršů z různých básní, které mají dokládat recenzentčiny či recenzentovy kritické argumenty. V případě prvním chybí konkrétnost, v případě druhém je deficitem rozdrobenost a neúplnost. Existuje ale ještě třetí cesta, pozorné čtení alespoň jednoho uceleného textu. Tedy pokus v režimu pars pro toto ukázat, jak autor manévruje na území alespoň jedné úplné básně. Za tímto účelem nevybírám text, který bych sám označil za mimořádný nebo jeden z nejlepších ve sbírce. Zvlášť u čtení básní totiž platí, že každý rezonuje s různými texty, a to z mnoha důvodů – od sociologických (gender, věk, vzdělání či profese) až po to, jak se třeba zrovna vyspal. Zvolil jsem proto báseň, která je významná tím, kam je umístěna – jedná se totiž o vstupní text Králíkárna: „podlaha pokrytá pilinami / pokrytými prachem / všechno pokrývá telefonní síť // prázdná králíkárna plná sena / nejsou tam nejsou // rudé oči bílé srsti / tu srst jsem nikdy neviděl / ale ty oči tam byly vždycky“.

Už v prvních verších nejde jen o symbolickou vrstevnatost uvnitř a vně králičích kotců, rozbíhá se tu i akustická hra. Aliterace, všechna ta slova začínající na „p“, evokuje ono postupné pokrývání. Kromě aliterace se soundscape básně opírá o několikrát opakovaný rytmus verše sestávajícího ze čtyř slov. Tato repetice je nenápadná, ale pomáhá rytmizovat význam a odkazuje na subtilní práci s jazykem, bez níž se básnický text neobjede. Čtvrtý verš („prázdná králíkárna plná sena“) se nese na významově zásadním kontrastu prázdného a plného. Repetice sloves „nejsou“ v pátém verši zdůrazňuje absenci alespoň nějakého života. I šestý verš („rudé oči bílé srsti“) těží z kontrastu. Navíc dynamiku významu podtrhuje chytrá básnická zkratka prostřednictvím druhého pádu (žádné „na“ nebo „v“ bílé srsti, to by bylo banální). Tady se ustavuje symbolická hierarchie důležitá pro celý text, vztah mezi srstí a očima, mezi tělem a pohledem. S tímto veršem končí pozorovací, objektivizující linka malé „postapokalyptické“ krajiny. Extrospekce přechází v introspekci: z vnějšího prostoru se ovšem do vnitřního neúprosně přenáší absence („tu srst jsem nikdy neviděl“) i tenzní dualita: srsti a očí, těla a pohledu, kdy jedno mizí, ale druhé zůstává. Králíkárna je přesně tím typem básně, která dává do pohybu prožitek zvláštního napětí – mezi nepřítomným přítomným a jeho opakem.

Tichý se pohybuje suverénně především na ploše krátkých básní. Je v nich cítit jemná, objevitelská radost z toho, jak jazyk otevírá a tvaruje skutečnost. V dobrém smyslu je to nakažlivé: tutéž radost přináší i čtení sbírky Místní. Před autorem takhle výrazného básnického debutu stojí zajímavé dilema, které bude muset vyřešit až s knížkou následující: jestli dál pracovat v režimu jazyka a v žánru, v němž se pohybuje s takto velkou mírou jistoty, nebo se pustit do něčeho nového. Jedno je ale jisté: tradiční Cena Jiřího Ortena pro autorky a autory do třiceti let má pro příští ročník velmi výrazného kandidáta.

Autor je spisovatel.