Slovenské národní povstání vypuklo rok poté, co se Gustáv Husák po zhruba tříleté pauze znovu zapojil do komunistického odboje. Jednatřicetiletý právník se dostal na jedno z čelných míst hnutí, s nímž byly spojeny všechny jeho pozdější pády i vzestupy.
Povstalec, vlastenec-internacionalista, banskobystrický diktátor, ale i nacionalista, salonní komunista z bratislavských vináren, agent bolševismu i fašismu či angloamerického imperialismu. Nejen těmito nálepkami byl v průběhu času ověnčen Gustáv Husák. Stěžejní roli v jeho životě sehrála účast ve Slovenském národním povstání. Legitimizovala jeho poválečnou politickou kariéru, ovšem zároveň posloužila jako zdroj mnoha obvinění. Navíc Husák v šedesátých letech budoval jako akademik vlastní obraz své povstalecké minulosti určený veřejnosti, a to zejména memoárovou knihou Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní (1964).
Do centra dění
Německé jednotky se ocitly na území Slovenska 29. srpna 1944. To posloužilo jako impuls k vypuknutí povstání, které bylo dlouho připravováno opozičně laděnými politickými a armádními kruhy. Do konspirační činnosti zapojený Husák se tou dobou zdržoval v Bratislavě. Následujícího dne v poledne se uskutečnila schůzka týkající se osvobození komunistů uvězněných v Nitře, na níž byli účastníci informováni, že banskobystrický rozhlas hlásí vypuknutí povstání. Osvobození nitranské věznice však skončilo nezdarem. Vězni byli o účast na povstání připraveni a část z nich koncem války zahynula během spojeneckých náletů. Přeživší Viliam Široký, Július Ďuriš nebo Štefan Dubček, otec Alexandra Dubčeka, to Husákovi nikdy nezapomněli. V době politických procesů padesátých let byla akce interpretována jako sabotáž, jejímž cílem bylo, aby Husák mohl hrát v povstání hlavní roli.
Vzhledem k tomu, že Bratislavu se nepodařilo vyvázat z rukou režimu, politická odbojová platforma nazvaná Slovenská národní rada, v níž Husák zastupoval komunisty, se rozhodla přesunout do centra povstání – Banské Bystrice. Husák se společně s nekomunistickými odbojáři Jozefem Lettrichem a Matejem Joskem vydal na cestu automobilem firmy Cukrospol krátce před půlnocí 30. srpna. „S tým autom sme mali vôbec smolu: každých desať minút zastalo, bolo treba vystúpiť, roztláčať,“ vypráví Husák, „ukázalo sa, že šofér cestu vôbec nepozná, nik z nás nevedel, kde sme. Blúdili sme takto celú noc po dedinách medzi Bratislavou a Trnavou.“ Tam je zastavila německá hlídka, které však utekli (dle jiných zdrojů ji podplatili). Nakonec nastoupili do vlaku a pokračovali směrem na povstalecké území. Navečer 1. září se Bratislava dostala bez boje do rukou wehrmachtu, který pod německým tlakem na Slovensko pozval prezident Jozef Tiso.
Slovenská národní rada vyhlásila v Banské Bystrici sebe samu za zdroj veškeré moci a přihlásila se k protihitlerovské koalici a k Československu, které však mělo být obnoveno na nových základech, jako stát dvou rovnoprávných národů. Dále rada, zastávající roli zákonodárné moci, vytvořila předsednictvo jako kolektivní hlavu státu a pověřenectva coby ministerstva. Na povstaleckém území se de facto zrodil nový stát. Deklaraci sepsali právníci Lettrich a Husák.
Gustáv Husák řídil resort vnitra a významně se podílel na nastolování nového pořádku. Neméně se činil v komunistické straně, v jejímž čele prakticky stál. Podle československého vládního delegáta pro osvobozené území Františka Němce, jenž byl na Slovensko vyslán z Londýna, byl Husák „spiritus rector“ (vůdčí duch) komunistické strany a další člen vládní delegace Prokop Drtina ve svých pamětech dodává: „Dozvěděli jsme se, že nejmocnějším činitelem v sídle povstání je toho času ‚povereník vnútra‘, který si již vysloužil mezi povstalci čestný titul ‚banskobystrický diktátor‘.“ Drtina vzpomíná na své první setkání s Husákem, jenž se neopomněl vymezit vůči čechoslovakistickým pozicím Londýna s tím, že oni jsou „v tom ohľade oveľa ďalej“. Husák poslal ještě předtím do Moskvy interní list, ve kterém tvrdil, že sedmdesát procent slovenského národa by uvítalo připojení Slovenska jako svazové republiky k Sovětskému svazu: „Prečo máme hľadať spásu v Benešovi, keď osvedčený recept je u Stalina.“ Nakonec převážilo úsilí o česko-slovenské soužití v rámci federativního uspořádání. Geopolitická orientace na Východ však přetrvávala.
Svéhlavý komunista
Již během povstání kritické hlasy upozorňovaly na dřívější vazby jeho organizátorů na ľudácké režimní kruhy. V této souvislosti stojí za připomenutí, že Husák byl v době druhé světové války celkem čtyřikrát krátce policejně zajištěn. Pomohly mu však intervence guvernéra Slovenské národní banky a jeho bývalého vysokoškolského učitele Imricha Karvaše, přítele básníka Laca Novomeského nebo poslance Slovenského sněmu Pavola Čarnogurského u ministra vnitra Alexandra Macha. I kvůli tomu se Husák netěšil důvěře u značné části komunistů. Často se v rámci odboje dostával do konfliktů a na podzim 1940 své působení v ilegalitě přerušil. Byl označován za renegáta a poté, co se zúčastnil propagandistické výpravy na Němci obsazenou Ukrajinu, zorganizované ministrem Machem, byl fakticky zbaven stranické legitimace. Když se po bitvě u Stalingradu pokusil znovu zapojit do odboje, byl odmítnut.
Obrat byl důsledkem změny okolností. Když se komunista Karol Šmidke vrátil v létě 1943 z Moskvy, aby obnovil ztracená spojení, nalezl ilegální síť v rozvratu. Ke spolupráci přizval právě Husáka, který byl jako jeden z mála významnějších předválečných komunistů dosud na svobodě. Pracoval jako tajemník v Ústředním svazu špeditérů, a tak jeho časté konspirační cesty mimo Bratislavu měly příhodné krytí.
Během povstání se v Banské Bystrici uskutečnil sjednocující sjezd slovenských komunistů se sociálními demokraty. Za války pokročilo sbližování těchto proudů natolik, že většina sociálních demokratů nezakládala samostatné ilegální buňky, a někteří dokonce spontánně přestupovali ke komunistům. Husák koncipoval politický referát a výslednou rezoluci sjezdu, která volala po dalekosáhlých hospodářských a sociálních změnách. Požadovala znárodnění továren, podniků a bank a také odevzdání půdy drobným rolníkům. Sjezd zvolil jednatřicetiletého Husáka místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Jednalo se o první z vrcholů jeho dlouhé politické kariéry. Že sjezd vyvolá nesouhlas Londýna, se dalo předpokládat, nevoli však vzbudil i u moskevského vedení KSČ, které ho hodnotilo jako předčasný. Radikální požadavky nebyly z taktických důvodů na pořadu dne, ačkoliv do budoucna se s nimi počítalo.
Pád povstání
Již před zažehnutím povstání docházelo k excesům. Jako otřes zapůsobila událost ze 17. září 1944, kdy skupina demoralizovaných partyzánů usmrtila na mostě přes řeku Hron v obci Hájniky jedenáct náhodných osob. Pachatelé byli po několika dnech na stejném místě pro výstrahu popraveni. Husák důrazně vyzýval k dodržování pořádku a vydal oběžník, který stanovil kritéria pro zatýkání politických provinilců a reguloval svévolnou činnost partyzánských skupin pomocí národních výborů. V padesátých letech to bude v jeho procesu interpretováno jako brzdění revolučního boje.
Osud povstaleckého Slovenska zanedlouho zpečetil neúspěch zajištění karpatsko-dukelských průsmyků pro postup Rudé armády. Husák z toho vinil prezidenta Beneše. Následoval chaotický ústup povstalců do hor či útěk na území kontrolované Sovětským svazem. Husákova těhotná manželka Magda odletěla na poslední chvíli spolu s dalšími ženami a nemocnými do Moskvy. Večer 25. října 1944 se naposledy sešli straničtí a partyzánští činitelé v Husákově banskobystrickém bytě, aby se poradili o dalším postupu. Po vyřízení organizačních záležitostí Jan Šverma slavnostně přečetl telegram z Moskvy informující o narození Husákova prvorozeného syna Vladimíra. Další den ráno se účastníci schůzky přesunuli do Donoval. Nezůstali tam ale dlouho, jelikož pozice povstalecké armády byla kritičtější, než se zdálo. Husák společně se Šmidkem, Švermou, Slánským a dalšími spolustraníky přešli do partyzánského boje na území, které bylo okupováno nacisty. Jak se brzy ukázalo, byl to boj o holé přežití. Ve stálém ohrožení a zimě se povstalci ukrývali v nehostinných horách či u lidí ochotných poskytnout přístřešek.
Mnozí organizátoři povstání se konce války nedočkali. Povstalečtí generálové Ján Golian a jeho nástupce Rudolf Viest byli zajati a odvezeni do Německa, kde se jejich stopa ztrácí. Tvrdé zimní podmínky stály život nemocí zesláblého Jana Švermu, který náročný pochod nevydržel. Jeho tělo zůstalo na hoře Chabenec. Obdobnému osudu nebyl daleko ani Husák, který se vypravil do hor pouze v polobotkách. „Chorý a úplne vyčerpaný, apatický, ľahol som si do snehu, len si odpočinúť, pospať. Bol by som tam iste zamrzol, keby mi kamaráti neboli pomohli,“ vzpomínal později. Staral se o něj například evangelický farář a komunistický činovník Ľudovít Bortel. Před německými hlídkami Husákovi pomohl falešný občanský průkaz a dobrá znalost němčiny.
Dvacátého prvního prosince 1944 osvobodila Rudá armáda vesnici Dolné Žemberovce, kde se Husák skrýval, 4. dubna 1945 Bratislavu a začátkem května zbytek československého území. Nejen před Husákem se otevíraly nové, nejisté perspektivy. Význam povstání shrnul již v povstaleckých časech následovně: „Vojenský význam tohto politického postoja je, ako sa ukáže, veľký. Politický význam tohto vojenského vystúpenia však je obrovský. Slováci budú z neho čerpať svoje sebavedomie v budúcich generáciách, ale hlavne po skončení tejto vojny a utváraní novej štátnej organizácie.“
Autor je historik.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.