Když se po konci druhé světové války obnovovala republika, musel se brát v úvahu i manifest Slovenského národního povstání, který počítal s tím, že na Slovensku bude svrchovaným vykonavatelem moci tamní vláda. Riziko dvojvládí nakonec řešily kompromisní dohody. Návrat pražského centralismu byl jen jednou z možností.
Slovenské národní povstání (SNP) – navzdory deklarované loajalitě československé exilové vládě v Londýně – nastolilo nové otázky při obnově republiky. Politický manifest povstání, Deklarácia Slovenskej národnej rady (SNR) z 1. září 1944, obsahoval principy, jež praktické fungování obnoveného státu Čechů a Slováků do budoucna znesnadňovaly. SNR se prohlásila za jedinou oprávněnou instituci, která má právo hovořit jménem slovenského národa a je výhradní nositelkou moci na území Slovenska. Vyhlašovala sice pro budoucnost úplnou shodu s československým zahraničním odbojem, ale toto politické prohlášení nemohlo zastřít riziko brzkých konfliktů. Kdo bude mít rozhodující slovo ve sporných otázkách pro území Slovenska? Československá vláda, nebo SNR?
Funkční kompromis
Povstání sice bylo poraženo, ale tím důsledky Deklarace a zmíněných principů, vtělených i do prvního nařízení SNR vydaného 1. září 1944, nezmizely. Z právního hlediska SNR totiž ani po porážce povstání nepřestala existovat. Proto se na jaře 1945, jakmile začalo docházet k osvobozování území republiky, stala jakožto nejvyšší reprezentant slovenského odboje přirozeným partnerem takzvané košické vlády v čele se Zdeňkem Fierlingerem, která byla jmenována 4. dubna 1945. Existovala tak zároveň dvě centra, která si osobovala svrchovanou moc nad územím Slovenska. Neexistoval právní předpis, který by SNR podřizoval vládě. Reálně tak vzniklo dvojvládí, v němž riziko konfliktu omezovala jen politická vůle postupovat ve shodě.
Nakolik šlo o konfliktní otázku, dobře dokládají debaty, jež probíhaly v závěru března 1945 na moskevských jednáních mezi představiteli odboje o podobě Košického vládního programu. Poměr Čechů a Slováků se stal ohniskem sporu a hrozil neřešitelný pat. Proto také klíčová VI. kapitola programu vyznívala poměrně vágně. Vyhlašovala, že „Slováci mají být pány ve své slovenské zemi“ a že „společné státní úkoly bude vláda jako centrální vláda republiky provádět v nejužší součinnosti se Slovenskou národní radou“.
Vzájemné vztahy posléze upravily tři pražské dohody. První dvě, z června 1945 a z dubna 1946, byly uzavřeny mezi republikovou vládou a předsednictvem SNR. Obsahovaly taxativní výčet záležitostí, které přísluší ústřední vládě. V ostatních věcech mohla Slovenská národní rada postupovat samostatně. I tak se nadále objevovaly námitky z české strany ohledně excesů slovenských orgánů, stejně jako námitky ze Slovenska vůči porušování rozdělení kompetencí Prahou. Mezi historiky dnes převažuje názor, že toto uspořádání v dané chvíli představovalo funkční kompromis. Slovenský požadavek federace byl pro českou veřejnost i velkou část českých politiků v obavách ze slovenského separatismu nepřijatelný, centralizaci moci v rukách ústředních orgánů zase většinově nepřijímali Slováci.
Navzdory důrazu na kontinuitu předválečné a poválečné republiky bylo zřejmé, že meziválečná centralizace moci je do budoucnosti neudržitelná. Jenže možností, které se rozprostíraly mezi dědictvím prvorepublikového čechoslovakistického centralismu a ľudáckého separatismu, bylo vícero a v turbulentním období let 1945–46 záleželo na proměnlivých politických koalicích, jaké uspořádání se nakonec prosadí.
Trojí štěpení
Politické štěpení obyvatelstva navzdory proměnám stranických uskupení bývá považováno za dlouhodobě relativně stabilní. O meziválečných Slovácích lze zjednodušeně říct, že byli stabilně rozštěpeni do tří politických táborů. Třetina byla pravicově orientována a podporovala především agrární stranu. Druhá třetina byla levicová a její sympatie se dělily mezi komunisty, sociální demokraty a národní socialisty. Třetí se přikláněla k ľudákům.
Kontury tohoto štěpení nezmizely po roce 1939 ani po roce 1945 a projevily se ve volbách do Ústavodárného shromáždění v květnu 1946. Na levicové hlasy se mohla spolehnout Komunistická strana Slovenska. Demokratická strana (DS), jež vzešla z nekomunistické části odboje, mohla počítat s elektorátem zakázané agrární strany, s níž ji poutala silná personální kontinuita. Klíčový souboj se tak odehrál o voličstvo zakázaných ľudáků.
DS byla ve slovenské společnosti vnímána jako strana evangelické menšiny, měla však i vlivné katolické křídlo. Komunisté oprávněně předpokládali, že bývalé ľudácké katolicky orientované voliče nedokážou získat pro sebe. Proto usilovali o založení nové křesťansko-demokratické strany, z níž by si udělali svůj satelit. Demokratům se však v dubnu 1946 podařil – alespoň z krátkodobého hlediska – mistrovský kousek tzv. aprílovou dohodou s představiteli katolického křídla, kteří tím získali výrazné zastoupení na kandidátkách i v orgánech strany. Tím se DS stala přirozenou volbou katolických voličů a nic už na tom nemohl změnit ani vznik narychlo vytvořené náhrady za křesťansko-demokratickou stranu – Strany slobody.
Více než šedesát procent Slováků pak hlasovalo ve volbách pro DS, zatímco komunisté získali jen lehce přes třicet procent. Oslnivý výsledek se však v delší časové perspektivě ukázal být Pyrrhovým vítězstvím. Komunisté v závěru války předpokládali, že budou hegemonní silou na Slovensku. Proto původně prosazovali vysokou míru jeho autonomie, aby se snadněji mohlo stát nástupním můstkem pro monopolizaci moci v komunistických rukách v celém státě. Nyní se ale naopak Slovensko stalo z hlediska jejich zájmů slabým článkem.
Dohoda demokratů s katolíky vyděsila i ostatní české politické strany. Mezi jejich předáky se začala šířit obava z plíživého návratu ľudáctví. Již tak oslabený nekomunistický tábor ve třetí republice tudíž příslovečně sám sebe „střelil do kolene“. Jeho reprezentanti byli ochotni spojit se s komunisty v tažení za maximální centralizací státu v obraně před domnělou hrozbou neoľudáckého separatismu. Demokraté, přirození spojenci nekomunistických stran proti hrozbě bolševického monopolu, se tak stali úhlavními nepřáteli nekomunistů bránících státní jednotu.
Vítězství pražského centralismu
Následkem této politické konstelace vznikla dohoda z 27. června 1946, označovaná jako třetí pražská. V dané situaci bylo příznačné, že už nešlo o dohodu mezi vládou a předsednictvem SNR, nýbrž o ujednání stran Národní fronty, které drasticky omezilo pravomoci slovenských orgánů. Pražský centralismus se stal znovu hlavním organizačním principem státu na dlouhou dobu a nic na něm později nezměnily ani kosmetické úpravy pravomocí slovenských orgánů v letech 1956 a 1960.
V dějinách neexistuje „kdyby“. Přesto je nutné, abychom si takové otázky kladli a byli schopni si představit alternativní vývoj, který byl v dané chvíli možný. Zároveň bychom neměli sklouznout do postojů generálů po bitvě, kteří vždy vědí všechno lépe. Jakkoli je nacionalistický postoj českých stran po zkušenostech z let 1938 až 1945 pochopitelný a vysvětlitelný, pokud by v roce 1946 daly přednost svému demokratismu před nacionalismem, jistě by bolševizace Československa proběhla jinak a méně hladce. A kdyby se byl závazek „rovný s rovným“ v roce 1946 realizoval jinak než formou třetí pražské dohody a v dělbě moci by se byly více zohlednily nároky vyplývající ze slovenské svébytnosti, možná by se po roce 1989 Češi a Slováci tak snadno nevzdali společného státu.
Autor je historik.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.