Vždy začínat od nuly

Banskobystrický rodák Peter Karvaš (1920 až 1999) prožil dětství v kosmopolitním prostředí umělecky a intelektuálně zaměřené rodiny, jeho pražská studia ukončilo protektorátní uzavření vysokých škol, roky 1941–42 strávil kvůli židovskému původu v pracovním táboře, během SNP působil jako redaktor Slobodného slovenského vysielače. Po válce se podílel na formování socialistickorealistického dramatu, v šedesátých letech ovšem řadu svých postojů přehodnotil, odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy a s nástupem normalizace opět nemohl, stejně jako v období slovenského státu, oficiálně publikovat.

Černá noc uprostřed černé noci

Literárními historiky bývá Karvaš řazen k takzvané povstalecké literární generaci, což souvisí nejen s jeho přímou účastí v SNP, ale především s tím, že se k této zkušenosti neustále vrací v celé své prozaické, dramatické i rozhlasové tvorbě. Sám se tomuto označení nijak nebránil. Potvrdil to i v posledním rozhovoru, který poskytl pár měsíců před smrtí u příležitosti pětapadesátého výročí povstání: „Pokladám ho za dôležitú a nesuplovateľnú križovatku na ceste môjho pokolenia. Prežíval som ho ako jedno z vyvrcholení svojho života. Naša účasť na ňom i návraty k nemu ako písmárov boli spontánne a bezo zvyšku úprimné. Bez neho videli by sa nám životy i robota neúplnými. Nielenže nás Povstanie zrejme doživotne poznačilo, naladilo a nasmerovalo, ale stalo sa neodmysliteľnou zložkou aj našich životných a umeleckých skúseností, dráh a ich zmyslu.“

Už v roce 1945 vycházejí jeho deníkové záznamy a reportážní črty Most. Za pozornost ale stojí především Noc v mojom meste (1979). Někdy bývá označována za povstalecký román, jedná se ale o pásmo krátkých próz, které v pravidelném rytmu prokládají mezihry (Medzihra o čiernej noci uprostred čiernej noci, Medzihra o tom, či možno víťazne zabudnúť nebo Medzihra o tom, či je človek harmanček). Názvy kapitol či jednotlivých povídek naznačují, že se v první části jedná o jakýsi atlas topoi (Starý pan a nebezpečenstvo, Starý pan a strach, Starý pan a česť) a ve druhé se k podobným situacím i týmž postavám vrací v různých vyprávěcích a žánrových perspektivách (Malá fúga o poslednom boji, Trochu podexponovaná snímka požiaru, Epištola o nenapraviteľnom únose či Balada o veľkej zotrvačnosti vojny). Hlas dostávají partyzáni i kolaboranti, Němci i Rusové, mrtví i přeživší; ti, co odešli do hor, i ti, co zůstali doma. Promlouvají v různých časových rovinách, v reportážní přítomnosti i v minulém čase traumatizujícího vzpomínání. Spíše než heroické osudy se tematizují křivdy, ztráty, nedorozumění, které s časovým odstupem ještě narůstají. Karvaš ale primárně nechce jitřit rány, nehledá ani smíření, spíše se pokouší objevit další a další úhly pohledu, jimiž by mohl zprostředkovat intenzitu zkušenosti, která je s ohledem na osobní a formující povahu nepřenositelná a vzhledem k problematické, neustále proměnlivé historio­grafické i společenské reflexi nejednoznačná. Důrazem na dialogy, karikující kresbou jednotlivých postav, jež má schopnost tragické a surové proměnit spíše v satirické a groteskní, a to leckdy za přítomnosti lyrického a metaforického jazyka, připomíná Karvašův styl válečné povídky Isaaka Babela.

S mírou a vkusem

Ve stejné době jako Noc v mojom meste, tedy v letech vynuceného zákazu publikování, vzniká i Karvašův pravděpodobně nejosobnější text V hniezde. Vyjít mohl teprve v roce 1981 a po více než čtyřiceti letech tento román, který je stále spíše na okraji kánonu Karvašovy tvorby, v zajímavé grafické úpravě vydalo nakladatelství Literárna bašta (2023). V jedné z meziher Noci v mojom meste rozehrává Karvaš scénu, v níž konfrontuje začínajícího spisovatele a jeho vydavatele, který projevuje nadšení z mladíkova rukopisu a hodlá jeho románový debut vydat. Ovšem za předpokladu určitých redakčních úprav. Jak tušíme, z drobných změn se stanou nepřijatelné zásahy. Jedná se totiž o autobiografické vyprávění o pobytu v koncentračním táboře – ovšem čím realističtěji líčí „skutečnost“, tím se podle šéfredaktora stává neuvěřitelnějším, žádá svědectví „s mierou, s vkusom, na úrovni“ a doporučuje otřesenému začínajícímu autorovi, aby přestal čtenáře obtěžovat infernem, které rozpoutala hrstka fanatiků, a zavšivenými příšerami v plesnivých hadrech, protože lidé „chcú chodiť na hríby, plávať, milovať sa, zarábať peniaze, kupovať si krásne veci!“. Román V hniezde ukazuje právě takové svědectví – uměřené, vkusné, plné lásky i krásných věcí.

Peter Karvaš se ve vzpomínkové próze, která v lecčems připomene Zpověď (1935, česky 2003) Sándora Máraie, Zweigův Svět včerejška (1942, česky 1994) nebo Berlínské dětství kolem roku 1900 (česky v souboru Psaní a vzpomínání, 2016) Waltera Benjamina, vrací do svého dětství a jinošství. Centrálním bodem, hnízdem, kolem nějž víří paměť o to citlivější na detaily, oč více se vzdaluje vypravěčově současnosti, se stává banskobystrická secesní vila postavená jeho dědečkem. Stejně jako Košice Máraiova dětství se i masarykovská Banská Bystrica jeví jako typicky středoevropský mikrokosmos – na ulici se mluví slovensky, v kasinu nad kartami maďarsky, majitelé obchodů mají německá příjmení, nařízení z úřadů chodí česky a na dovolenou se jezdí do Benátek. Jedna teta žehrá na Židy, že ukřižovali spasitele, druhá na katolíky, že upálili nevinného Husa, děda věří, že Židé jsou Bohem vyvolený národ, a mluví o pogromech, otec vypráví o inkvizici… Karvašův horizont vyprávění se však nejeví tak sociologicky jako ve Zpovědi. Márai znovuprožíváním času stráveného v útrobách košického bytu míří k jakési zobecňující kronice typického měšťanského života a jeho postupného zániku. Karvašovo těkání po místech dospívání se mnohem víc zaměřuje na ohledávání povahy domova (a dětství) jako takového a nenávratně ztracenou přítomnost jedné výjimečné rodiny: dědečka, známého malíře Dominika Skuteckého, jeho dcery a Karvašovy matky malířky Karoly Skutecké­-Karvašové a otce Ferdinanda, sociálnědemokraticky smýšlejícího lékaře.

Lítostivá pominutelnost

Dětství a domov splývají v nesčetných metaforách, nejen titulního hnízda, ale třeba i zázračné zahrady, v níž je třeba hájit přirozený ­chaos plevelů proti záhonům, nebo přístavu: „Z tohto prístavu sa plavili lode a vzducholode, tu sa týčili vzdušné zámky a najmä majáky.“ Poměrně konvenční metafory však ustoupí v okamžiku, kdy se zprostředkovává perspektiva dítěte, okouzleného syna, jenž žasne, aniž potřebuje rozumět. Například pokud se jedná o fungování budíku („vtrhnúť pitvavo do nervstva vecí“) nebo o povahu milované matky: „Vedela vyvrátiť myšlienku ako dáždnik vo vetre, jej slová a vety mali dvojité dno.“ Dospělý vypravěč nijak nezastírá hybridní spojenectví autobiografického vyznání s ironickým odstupem spisovatele rutinéra, který zná potlesk a ví, že psaní je dřina. Znovu pitvá nervstvo věcí a především pocitů a emocí, které provázejí dětství – touhy a deziluze následující po jejich uspokojení, samotu nucenou i kýženou, trapnost (tu ještě umocní přechodem z ich do er formy) a naprosto univerzální strach. I obava z toho, jak sdělit otci, že propadá, se může proměnit v existenciální grotesku.

Grafická úprava Terezy Maco – modrá sazba, sešitová vazba, obrazová příloha – vytváří dojem poklidného, i na dotek příjemného rodinného alba. V ateliérové idyle námořních oblečků však dusí prach v drapériích a zneklidňuje všudypřítomná benjaminovská melancholie, „ľútostivá pominuteľnosť“ věcí, sílící antisemitismus, nastupující fašismus, hospodářské krize, sociální křivdy a zejména tragická ztráta blízkých. Matka v jednu chvíli improvizuje na klavíru, otec se sklání nad pacientem, ušlechtilé dřevo vily je rozpálené sluncem, ale vypravěčovu dospělou přítomnost definuje absence: dědečkův ateliér rozporcovaný na socialistické obýváky a především vražda rodičů: „V neznámy deň odviezli ich na neznáme miesto – pravdepodobne piateho decembra do Nemeckej, pravdepodobne ich popravili vo vápenke, pravdepodobne spálili a pravdepodobne vysypali do potoka.“

Většinu autobiografických návratů do vlastních hnízd lze číst i jako bildungsroman. I Karvaš svou prózou hledá odpovědi na otázku, jak jsem se stal tím, kým jsem; co a kdo mě formovalo jako spisovatele. Odmítá jazyk gymnaziálních profesorů, kteří slova „ondulujú a robia im manikúru“, a učí se „chromý predstierať na slovách krasojazdu a zaobchádzať so slovami opatrne, akoby na veľkú vzdialenosť niesol puknuté vajíčko na smrť hladnému“. Tváří v tvář všemu pominulému se však žádná apotéoza literatury nekoná. „Po celý život som sa zaoberal čímsi relatívne nepodstatným – slovami, odliatkami života. Čo zmohli proti meandrom rieky hrdúsiacej neznámu dievčinu a mojich najdrahších?“ ptá se Karvaš. Jediné ponaučení nakonec zůstává to, na které přišel už jako kvartán – vždy je třeba začínat od nuly, od čistého papíru v sešitě, protože „kto chce so slovami žiť, musí slová viť. A ryť. A myť. A kryť. A biť. A všetko ostatné.“

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.