Báječní lidé z Plešivce

„Nemyslím si, že ak si niekto môj komiks kúpi, dostane pri jeho čítaní nejaký vznešený nápad, ako pozdvihnúť región,“ řekl loni Daniel Majling při návštěvě rodné Revúce, jednoho ze středisek regionu Gemer, v rozhovoru pro místní kulturní web. Ani já takový nápad nad loni vydaným komiksem Gemer. Deň prvý, který vyšel i v českém překladu, nedostal. Za pozvednutí regionu mezi jižními svahy Slovenského rudohoří a maďarskou hranicí by se ale možná dal považovat už fakt, že komiksy odehrávající se na Gemeru vůbec vznikají. A to, že se v Majlingově díle Gemer postupně prosadil, zase pozvedá jeho komiksovou tvorbu.

Fuck!

Daniel Majling se léta věnuje primárně dramaturgii, v minulé dekádě ale vydal dvě úspěšné knihy – povídkový soubor Ruzká klazika (2017, česky 2018), obsahující zhruba desítku parodických „laciných padělků“ klasické ruské literatury, a volnou komiksovou sérii Rudo, která původně vycházela online. Knižně se Rudo objevil nejprve v českém překladu z roku 2014, který získal cenu Muriel za nejlepší překladový komiks, a teprve o pět let později následovalo o něco obsáhlejší slovenské vydání. V patnácti komiksových povídkách s důsledně černobílou kresbou znovu a znovu sledujeme, jak věčný outsider Rudo – ironický podivín ve středním věku, který štve i hrstku svých přátel – obrátí každou situaci v nihilismus. Zatímco na úrovni hlášek se autorův černý humor může časem omrzet („Čím častejšie Rudo opakoval, že je v pohode, tým viac sa cítil jako Boh v Čechách. Nik mu neveril“), v řadě výrazných pasáží absurdita ovládá i samotný syžet. Dovídáme se tak, proč by vražda Salmana Rushdieho byla vlastně vítězstvím demokracie, a pozorujeme Rudovy bradavky, jak se baví o tom, jestli mezi penisem a rukou může existovat čistě platonický vztah.

Dějiště Rudových příběhů nemá bližší určení, a je tak pochopitelné, že překladatel Ondřej Kavalír počeštil i nahodilé slovenské reálie – místo Hviezdoslava se například v terapeutické skupině „anonymních thanatofobů“ recituje Mácha, ale v zásadě na tom nesejde. Řeší se tu hlavně duševní zdraví a milostné vztahy, respektive absence či rovnou nemožnost obojího, což jsou témata, kterých se Majling drží i v dalších knihách. Komického efektu často dosahuje přepnutím perspektivy na sub specie aeternitatis, což ostatně podtrhuje opakující se závěr povídek: uprostřed stránky pokryté černí svítí malá planeta, z níž vychází bublina s výkřikem „Fuck!“.

V Zóně

V následující komiksové knize Zóna (2018, česky 2020) už je leccos jinak. Groteskno, sarkastické glosy i literární či filosofické odkazy zůstávají („Keby sa Nastasia Filippov­na z Idiota vyspala so Stavroginom z Besov, mali by dieťa, ktoré by na tom s psychickou stabilitou bolo rovnako ako ja“), hlavní hrdina trochu připomíná Ruda a trochu i samotného Majlinga, ale podstatná část děje se přesouvá na Gemer – pokud k němu tedy počítáme i Rimavskou Sobotu, na čemž zřejmě ani u místních nepanuje shoda. Události v maloměstském antikvariátu jsou nicméně propojené s intrikami v Londýně, do děje vstupují prvky (parodovaného) politického thrilleru, a když k tomu připočítáme ne­­ustálé odbočky, jejichž hlavním účelem bývá další vtip, stává se celý příběh trochu nepřehledným. Oproti Rudovi má ale propracovanější atmosféru, za kterou z velké části stojí nadsazené vykreslení Gemeru jako odlehlé a zlověstné „zóny“, kde těžké kovy blokují uvolňování serotoninu a lidé upadají do čím dál těžší melancholie.

I na skutečném Gemeru je přitom leccos melancholického. Kdysi to byl díky ložiskům železa a drahých kovů i úrodnému údolí řeky Slané poměrně bohatý kraj. Ještě za druhé světové války se slovenský stát kvůli strategickému významu regionu pustil do nákladného budování železnice, která však nebyla nikdy dokončená. Nejdůležitější tunel byl prokopán, koleje už ale nikdo nepoložil. Projít se dá tunelem dodnes, ale vede jen z jednoho lesa do druhého – a vlastně je to vcelku výstižný symbol kraje, který se postupně ocitl mimo hlavní trasy i zájem metropolí a z nejrůznějších sociálních i ekonomických statistik dnes vychází kolikrát ještě hůř než východní cíp Slovenska. Díky industriálním pozůstatkům uprostřed členité krajiny je ale dnešní Gemer výborné místo pro ­čundr – a taky pro komiks.

Zpátky na zem

V zatím poslední knize Gemer. Deň prvý už Majlingovo komiksové vypravěčství zůstává plně na gemerské půdě. Rozvětvený děj začíná okamžikem, kdy do nezakryté šachty u Plešivce spadne malý chlapec – anebo možná nespadne, tvrdí to nicméně babka, která šla bůhvíproč kolem – a do případu se začne rychle zapojovat celé panoptikum postav, od policie přes skutečné i falešné psychology po všelijaké místní figurky včetně několika rodilých mluvčích maďarštiny. Přijede i novinář z Bratislavy, jehož „predobraz v reálnom živote je Daniel M.“, což je ale jen další autorova hříčka, protože v „autobiografické“ postavě představuje spíš karikaturu městského liberála, který ví všechno nejlíp. Místní starosta je naopak na scénu raději uveden s poznámkou, že reálný předobraz nemá. Snadno bychom totiž mohli předpokládat opak, protože některá místa – třeba nádraží, policejní stanice nebo psychiatrická léčebna Samuela Bluma v Plešivci – jsou nakreslena podle skutečnosti. I tentokrát se čtenář občas ztrácí mezi postavami, které vypadají podobně (v autorových knihách se to týká třeba mladých černovlasých žen), ale nakonec je to právě lokalizace děje, která Gemer udrží pohromadě.

Nevím, jestli je za tím spíš autorův osobní vývoj, únava z globalizace, anebo tendence uvnitř slovenské literatury, která v nedávných letech přinesla několik výrazných titulů z periferních oblastí, ať už šlo o Lučenec (Peter Balko: Vtedy v Lošonci, 2014), Horehroní (Katarína Kucbelová: Čepiec, 2019) nebo třeba okolí Svidníku (Maroš Krajňak: Carpathia, 2011); dosednutí na zem, a konkrétně na Gemer, nicméně Majlingově tvorbě prospělo. A nejen proto, že panely jsou oproti Rudovi větší a poskytují lepší podívanou. Humor nikam nezmizel, typická témata taky ne, a čtenářstvo k nim dostává něco navíc.

„I am from Ardovo. It’s near Plešivec,“ říká ko­munální úřednice Tünde, zatímco halucinuje, že ji její idol Jon Bon Jovi oslovil přímo na svém budapešťském koncertě. Zpěvák ji v rodišti vyhledá a chce s ní žít. Tünde dělá cavyky, až Bon Jovi začne nadávat maďarsky a nechápe, že s ním bláhová fanynka nechce do USA. Má totiž ráda Gemer a Plešivec: „Most of all I love its people… I love my job just because I can meet those wonderful people of Plešivec there.“ Tohle už není Rudova planeta, která říká „Fuck“. Smějeme se, ale přitom víme, že všichni nakonec odněkud pocházíme a že za tím vším je víc než jen vtip.