Výbory z publicistických textů často vyznívají do ztracena – pokud jde o články staršího data, navíc určené k okamžité publikaci, hrozí, že s odstupem nebudou už téměř nikoho zajímat. V případě vybraných textů doyena české kulturní publicistiky Antonína J. Liehma, shrnutých do knihy O věcech se musí mluvit nahlas, to ale neplatí.
Když se řekne A. J. Liehm, většinou se zmiňuje jeho působení v legendární redakci Literárních novin v šedesátých letech, případně jeho neúnavná práce v emigraci, kde se stal jedním ze stěžejních propagátorů české kultury, a té pronásledované zvláště. V úvodním slově výboru z Liehmovy publicistiky po roce 1989 nazvaného O věcech se musí mluvit nahlas jeden z editorů Francis Raška zmiňuje, že Liehm se „výrazně projevil poprvé v šedesátých letech minulého století, když působil jako redaktor Literárních novin“. Pro pořádek budiž řečeno, že do Literárek psal už od roku 1952; předtím pracoval jako elév v týdeníku Kulturní politika, který vedl E. F. Burian. Asi netřeba dodávat, že ani Liehm na některé své články z padesátých let nebyl zpětně zrovna pyšný, což ostatně platilo pro sebereflexi velké části generace, která se v padesátých letech hlásila ke KSČ, v letech šedesátých aktivně podpořila reformní snahy a v následující dekádě skončila v disentu či emigraci.
V Česku …
