Ilustrace David Dolenský
Když jsme se rozhodli věnovat jedno z letošních čísel současnému českému komiksu, měl jsem pocit, že půjde o poměrně radostné téma. Už od konce nultých let se v časopisech i příspěvcích do všemožných sborníků opakuje, že se situace tohoto média u nás lepší, že se komiks prosazuje na tuzemském knižním trhu, že se dostal z ghetta a že komiksová produkce – samozřejmě včetně té překladové – narůstá do té míry, že ani nejvášnivější sběratelé nemohou číst a kupovat zdaleka všechno, co u nás vychází.
Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1998 v časopisu Crew přečetl první povídku z cyklu o Sandmanovi a na vlastní kůži prožil otřepanou frázi tuzemských apologetů dlouho odsuzovaného média – že komiks „může být víc než Čtyřlístek“. Od té doby jsem se po knihovnách a knihkupectvích pídil po každém z komiksů, které tehdy v Česku tu a tam vycházely. Mohu tedy potvrdit, že z pohledu čtenáře, publicisty i porotce komiksových cen je dnešní situace opravdu zásadně jiná. Komiksy oslovují početné a rozmanité publikum, tuzemská alba vycházejí v zahraničí… Přesto je při každoročním udílení cen Muriel patrné, že původní domácí silné tituly vycházejí tak trochu ve vlnách. Po silném ročníku hrozí, že ten příští bude slabší. Komiks se totiž nenakreslí za pár měsíců, obzvlášť když pro většinu zdejších autorů a autorek nepředstavuje tvorba grafických příběhů hlavní zdroj příjmu.
A jakmile se začaly do ankety o silných a slabých místech tuzemského komiksu scházet odpovědi komiksových tvůrců a tvůrkyň – a také těch, kdo se jejich tvorbou odborně či redakčně zabývají –, začal vyvstávat obrázek české komiksové scény jako zájmového kroužku, kde se sice všichni podporují, ale také všichni tvoří víceméně na hraně svých možností či s „tikem v oku“, abych citoval Štěpánku Jislovou. Z perspektivy těch, kdo sedí celé dny u skicáků a tabletů, se tedy místní komiksová produkce zdaleka nejeví tak utěšeně jako při pohledu zvenku.
Články v tomto čísle nicméně snad naznačují, že se poměry pomalu mění k lepšímu, ostatně i grantová a nakladatelská politika se mění a stabilizuje. Za rozmach tuzemského komiksu však do značné míry stále mohou srdcaři. Zní to jako pozitivní zpráva. Avšak ze systémového, profesního i čistě lidského hlediska by jistě bylo lepší, kdyby se nadšení pro věc nemuselo projevovat tak, že se z tvorby komiksu stává činnost nejen osamělá a náročná, ale často i téměř heroická a rozhodně vysilující a finančně nedoceněná.