Někdy stačí opravdu málo, a země se pohne… Asi před dvěma lety si ke mně v jedné hospodě přisedl dělník, zapředli jsme spolu hovor a po chvíli jsme se dostali k poezii. Můj společník kroutil hlavou nad nesmyslností básniček. „K čemu to je? Co na tom kdo může vidět? Vůbec to nechápu.“ Měl jsem zrovna lepší chvilku, a tak jsem se dal trpělivě, ale zaníceně do vysvětlování. Brnkl jsem na strunu estetického prožitku a pivního kolegu vyzval, ať se zkusí rozpomenout, co prožíval cestou ráno do práce, co sledoval, co přitom pociťoval a jak by to popsal. Tu se začal rozněžňovat nad banálními, ale krásnými a pravdivými prožitky a nakonec z něj vypadlo nádherné haiku. Od té doby, kdykoli mě spatří, začne sdělovat všem okolo: „To je dobrej kluk, ten mě naučil básničky.“
Když jsem ho potkal posledně, náhodou jsem měl s sebou rukodělné „kolibří“ vydání japonských haiku. Podal jsem mu je přes stůl sídlištní hospody. Byl už dost opilý, ale jak dostal knížečku do ruky, rázem vystřízlivěl. Nadskakoval na židli, hýkal radostí a fotil si stránku po stránce, dokud mu paměť mobilu stačila.
Tenhle dobrý muž je dokladem toho, že to zpravidla není nedostatečnost člověka, jak nám podsouvá propaganda všelijakých mocenských systémů, ale omezenost prostředí, co nám brání překročit svůj vlastní stín a co z nás dělá poslušné a tupé panáky. Není proto důvod dívat se na druhé spatra – ať už dělají cokoli, ať jsou nám blízcí, anebo žijí na druhé straně světa. Někdy stačí rozhovor nebo báseň, a celá ta falešná fasáda se zhroutí jako domeček z karet.