Když jsem se na konci srpna na Vltavě zaposlouchal do rozhlasové adaptace Kafkova Nezvěstného, vzpomněl jsem si na svůj dávný zážitek z četby románové předlohy. Nad osudy šestnáctiletého pražského Němce Karla Rossmanna, kterého rodiče po banální milostné avantýře pošlou do Spojených států, jsem pociťoval nekonečnou frustraci. Nezvěstný připomíná filmy Bustera Keatona: ať hrdina podnikne cokoli, od začátku je jasné, že to skončí nezdarem. Karel uvažuje racionálně, čtenář si však uvědomuje jeho naivitu, a tím pádem i nevyhnutelnost jeho selhání. Je to vlastně velmi vtipný text – podobně jako příhody Keatonova Friga, ikonického pechfógla s kamennou tváří –, ale jako teenager jsem tuto jeho rovinu nebyl s to docenit.
Ale zpátky k dvanáctidílné rozhlasové dramatizaci. Pořady na Vltavě rád poslouchám před spaním. Tentokrát se ale stávalo, že mi peripetie Kafkova hrdiny vstupovaly do snů. Moc dobře jsem se zpravidla nevyspal a během úmorných tropických dní začaly mě i mé okolí provázet nejrůznější nehody. Korunu sérii drobných i větších neštěstí nasadila následující příhoda.
Potřebovali jsme se s partnerkou, která si „nešťastnou náhodou“ zlomila kotník, poslední srpnovou neděli přesunout z mého bydliště do jejího. Cesta ze Smíchova na Zbraslav nám za normálních okolností trvá veřejnou dopravou zhruba třicet minut, teď jsme se ale vzhledem ke zmíněné indispozici rozhodli ve večerních hodinách využít služeb platformy Bolt. Když jsme míjeli Smíchovské nádraží, říkal jsem si, že jsme se mohli nechat svézt jen sem a dál pokračovat autobusem – to už bychom hravě zvládli, dům je hned u zastávky. Ale co, aspoň tam budeme dřív… Jenže řidič v Lahovicích omylem odbočil na Pražský okruh a oproti obvyklé trase jsme si najeli přes třicet kilometrů, během nichž jsme se asi třikrát málem zabili. Když jsme po hodinové jízdě roztřesení vystoupili z auta, oběma se nám hlavou honilo totéž: Kdy už ta smůla konečně skončí? Nezvěstného jsem si tu noc raději nepustil, bylo zkrátka načase něco změnit.
Druhý den jsem potřeboval něco v drogerii. Užuž jsem chtěl vstoupit do obchodu, ale v poslední chvíli jsem se zarazil – moje strnulá tvář v odrazu ve výloze mi kohosi připomněla. Došlo mi, že jít po tom všem nakupovat zrovna do drogerie Rossmann asi není ten nejlepší nápad. Nechci přece – jako Kafkův protagonista – potkat nějakého Delamarche s Robinsonem. A už vůbec si nepřeju prožít zbytek života jako Frigo na mašině.