S osly jsem doposud měl jen mizivé zkušenosti. Dnes už něco málo o těchto zvířatech, jimž se lidé zvykli vysmívat pro jejich údajnou hloupost, přece jen vím. Shodou okolností jsem se nedávno ocitl v jejich blízkosti na šumavské farmě Pastvina, kam jsme přijeli nakoupit domácí vejce a zeleninu.
Jen co jsem se psem na vodítku vstoupil do areálu Pastviny, zaregistroval jsem dva osly, kteří na nás upřeně zírali a pozvolna se k nám blížili. Usoudil jsem, že by terčem jejich pozornosti mohl být můj pes, takže jsem se radši otočil a vedl ho zpátky k autu. Nezajímal je však pes, a už vůbec ne já, ale skutečnost, že jsem za sebou nezavřel vrátka, což mi došlo až ve chvíli, kdy se ozval výkřik: „Zavírejte, kurva, ty vrata!“ A to už bylo samozřejmě pozdě. V následujících minutách jsem pochopil, že osli nejsou tak tupá zvířata, jak se traduje. Do jejich zběsilého nahánění se postupně museli zapojit všichni zaměstnanci Pastviny a netřeba dodávat, jak moc mi u výjevů připomínajících ten nejpokleslejší spaghetti western bylo trapně.
Po nějaké době, která mi přišla jako věčnost a během níž se mi v hlavě míhaly obrazy oslů sražených náklaďákem nebo zmrzačených v příkopech, vběhla prchající dvojice do slepé uličky mezi ohradami. S úlevou jsem pošeptal přítelkyni, ať těch vajec koupí opravdu hodně. Dovnitř jsem se už neodvážil a z pohledů všech zúčastněných bylo zřejmé, že jediný příslovečně hloupý osel jsem tu já. Dva zběhové naopak prokázali dostatečnou inteligenci, když odmítli vyměnit pár mrkví, jimiž se je místní kovbojové snažili nalákat zpátky do ohrady, za opojnou chuť svobody.