Přeložil Jaromír Loužil
OIKOYMENH 2023, 181 s.
Málokdo se ještě obtěžuje žehrat na to, že v češtině nemáme standardně dostupná klasická díla evropské filosofie. To, co si mohou dovolit velké jazyky, u nás je – a bohužel nejspíš i nadále bude – nedostupný luxus. Je ale zároveň potřeba přiznat, že nakladatelství OIKOYMENH se vytrvale snaží alespoň v některých případech zaplňovat stále znovu se otevírající lakuny. Nové vydání Kritiky praktického rozumu v překladu Jaromíra Loužila, revidované Janem Kunešem a letos zesnulým Milanem Sobotkou, je projevem právě takové snahy. Druhá ze tří Kritik německého filosofa Immanuela Kanta měla být původně pouhým dodatkem ke Kritice čistého rozumu z roku 1781. Kant však nakonec změnil plány a Kritika praktického rozumu vyšla v roce 1788 samostatně (následovaná v roce 1790 Kritikou soudnosti). Představuje nejdůležitější dílo Kantovy praktické filosofie a systematicky rozvíjí teorii morálního zákona známou ze spisu Základy metafyziky mravů (1785). Ten je dílem nepochybně přístupnějším, a už v něm najdeme proslulou formulaci kategorického imperativu: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Druhá Kritika však zařazuje morální filosofii do širšího rámce Kantovy kritické filosofie a rozvíjí témata, jako je úcta k morálnímu zákonu a pojmu nejvyššího dobra. Kromě historického významu se Kantova praktická filosofie stala východiskem deontologických přístupů k etice ve 20. století, a hraje tak důležitou roli vlastně dodnes.