Český stát přišel s odškodněním odpůrců a obětí komunistické diktatury už na začátku devadesátých let. Navzdory tomu spory o jeho dostatečnost trvají ještě dnes, více než třicet let od pádu režimu. Jakou podobu měly po roce 1989 finanční a jiné kompenzace zaměřené na bývalé politické vězně a oběti represí?
Od devadesátých let se čas od času rozvine ve veřejném prostoru debata o tom, jak se stát legislativně, finančně a společensky vyrovnal s porušováním lidských práv před rokem 1989 a jak byla příslušná opatření přijata samotnými oběťmi diktatury. Tato debata může nabrat i poměrně dramatické podoby – jako v případě přes týden trvající hladovky bývalých disidentů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka před Úřadem vlády na podzim minulého roku. Příčinou jsou obvykle nízké penze někdejších odpůrců a odpůrkyň diktatury. Média se zpravidla tématu chopí s tím, že stát nedokáže ani po více než třiceti letech dostatečně ocenit ty, kteří bojovali za demokracii a lidská práva bez ohledu na vlastní útrapy, a upozorňují, že zatímco bývalí dozorci, pracovníci Státní bezpečnosti nebo prominenti KSČ jsou v důchodu finančně zajištěni, političtí vězni, disidenti a další perzekvované osoby „třou bídu s nouzí“ a jsou jim přiznány směšné důchody. Jak tedy probíhalo odškodňování …
