Bylo 21. srpna ráno a moje první babička řekla mamince: „Bude válka.“ „To je dobře,“ zaradoval jsem se. Přestřelky v televizi mě velice bavily. Odpoledne kolega z práce přivezl tatínka, chodili spolu po zahradě a vzrušeně diskutovali. Běhal jsem za nimi a nerozuměl jim. Tatínek mu ukazoval včely. Myslím, že svítilo slunce.
Za dva dny jsme jeli navštívit druhou babičku do nedaleké vsi. Všude byly převrácené ukazatele a já se těšil na tanky. Druhá babička neměla rádio ani televizi, a když ji rodiče řekli, kdo k nám přijel, upřímně žasla: „Zase? Přece Hitler už je mrtvej.“ „Střílely na nás tanky,“ hlásil jsem po návratu vesele první babičce.
V dubnu příštího roku mě čekal zápis do první třídy. „Prezident Ludvík Svoboda,“ zvolal jsem při pohledu na zarámovanou fotografii. Učitelé mi pak ukazovali obrázky dalších představitelů a já je poznával a komentoval. „Dubček! Ten je dobrej! Smrkovský! Je hodně dobrej. Černík! …
