Nakonec všechno dobře dopadlo, chtělo by se říct s odstupem pár týdnů od olympijských her v Paříži. Navzdory obavám z konflikty rozjitřené geopolitické světové situace se ve Francii nikomu nic nestalo. A možná ani nemohlo. Pořadatelská země totiž nešetřila silami a bezpečí zajišťovalo deset tisíc vojáků, pětačtyřicet tisíc policistů a četníků a k tomu ještě dvacet tisíc sekuriťáků ze soukromých bezpečnostních firem. Zároveň v Paříži operovaly dva tisíce agentů z účastnických zemí. Takové množství ozbrojených složek viděla Eiffelovka naposledy během druhé světové války.
Dalším úspěchem byla skutečnost, že zůstal zachován zelený nátěr udržitelné olympiády, i když bylo potřeba „odzelenit“ Seinu, u níž se čekalo na to, až toxicita vody spadne aspoň těsně pod povolenou hranici, aby se v ní mohly odehrát plavecké závody. Většina světa s radostí uvěřila, že zrovna tahle olympiáda planetu neničí (plavce a plavkyně se střevními potížemi nechme stranou). Francouzi tak zdárně použili stejný marketingový trik greenwashingu jako při cyklistické Tour de France. Vždyť co je ekologičtější než jezdci na kolech nebo maratonští běžci v pařížských ulicích? Co na tom, že cyklisté se po Francii přesouvají s celými týmy letecky. Co na tom, že uhlíková stopa deseti tisíc účastníků z celého světa a stovek tisíc turistů je samozřejmě extrémní. O jednorázových plastech v olympijské vesnici, kde se spalo na „eko“ postelích z kartonu, které byly následně „ekologicky“ spáleny, škoda mluvit. Aspoň tak všech šestnáct tisíc kusů vyrobených v Japonsku a odtud dovezených rituálně zmizelo.
Dobře dopadla i pokračující disneyfikace světového sportu, v jejímž důsledku jsou sportovní výkony propagovány jako popkulturní zábava. I s odstupem se tak jeví jako největší hvězda celé události Snoop Dogg. Americký rapper měl jasné poslání: za půl milionu dolarů denně pomoci televizní společnosti NBC zvrátit opadající zájem diváctva za oceánem. V tomto ohledu se jednalo možná o největší úspěch americké výpravy. Kdoví, čeho se dočkáme za čtyři roky na olympijských hrách v Los Angeles…
Za svého druhu úspěch lze považovat i ututlání kritiky negativních aspektů této akce. Osobně jsem si v tomto ohledu připadal jako exotické zvířátko, když mě jakožto sociologa sportu pozvali do několika českých médií. Moje snaha problematizovat smysl olympijských her v současné podobě byla totiž neustále přebíjena argumentací, podle níž byly nezkalené vody čistě sportovního klání vůbec poprvé kontaminovány kulturními válkami. S kyselým úsměvem tak musím připomenout olympiádu v St. Louis před sto dvaceti roky. Kvůli malému zájmu Evropanů tehdy pořadatelé vymysleli tahák v podobě poměřování sil. Sezvali zástupce domorodých indiánských kmenů z celého kontinentu a uspořádali takzvané antropologické hry. Dnes bychom řekli spíše eugenické, protože smyslem mělo být zjištění, zda jsou běloši sportovně nadřazenější ostatním rasám. Výsledek ale přinesl jiné antropologické poznání. Indiáni nechávali své soupeře schválně vyhrávat, protože měli větší radost z úspěchu druhých. Touha po dominanci se tak odhalila až nechtěně, i když bílí sportovci sklidili všechny medaile. Dnes už je svět v pořádku. Sportovní normy nikdo nenarušuje, přesto pohled na medailový žebříček jasně ukazuje, zda je lepší globální Sever, nebo Jih.
Samotná Francie se kritických hlasů paradoxně bála mnohem méně než zbytek světa. I v mainstreamových médiích se objevily rozhovory s tamním představitelem kritické teorie sportu Jeanem-Marie Brohmem. A bylo to třeba. Už den po slavnostním vzplanutí olympijského ohně totiž došlo v Paříži k sociální čistce. Ze čtvrti Vitry-sur-Seine byly autobusy odváženy stovky emigrantů, kteří zde přežívají ve squatech. Šlo již o třetí purifikaci oblastí, které byly příliš blízko dějištím her. S evikcemi obyvatel, jejich nesouhlasem s konáním olympiády či dopady na město po konci celého cirkusu se mohli turisté seznámit v rámci Toxic Tour, kterou před začátkem her pořádali místní aktivisté. Ovšem jen do chvíle, než je odvlekli těžkooděnci.
To je ale všechno jen takové kverulantství. Buďme rádi, že jsme se v těžkých dobách mohli dobře pobavit apolitickým sportem, zápolením národů a boji o medaile odlité z kovů vytěžených v kdovíjaké díře, kde se nikdo nemusí obávat toho, že by se tam olympiáda někdy konala.
Autor je sociolog.