Koláž Eva Koťátková
Je to pozoruhodná souhra okolností. Když se děti vydávají po prázdninách do škol, leží na vládních stolech návrh nového státního rozpočtu. V něm si všichni – i zdatnější studenti – můžeme přečíst, jak moc se ta která vláda věnuje vzdělávání, respektive kolik peněz je ochotna na školství dát. O reformách, tedy o směřování, obsazích a efektivitě vzdělávání, se už mluví méně, ale když jde o peníze, rozumíme všichni. Koneckonců rozpočet je nejsilnější politikum, které má vláda k dispozici.
Pro každou vládu za posledních dvacet let bylo školství „prioritou“. Budeme tak dobří a úspěšní, jak dobré a úspěšné budou naše děti, zní proslulá politická mantra, kterou je schopen každý politik zopakovat, už méně je ovšem schopný či ochotný pro její naplnění něco udělat. Co přesně znamená „úspěšný“ a „dobrý“, se sice moc neví, většinou se tím ale myslí schopnost konkurovat, tedy uplatnit se i v cizině. Neztratit se na ekonomické a obecně geopolitické mapě světa znamená mít vzdělané občany, kteří se nebojí jít do ciziny a pokoušet se světu rozumět. Jako by nám pořád ještě vládlo osvícenské heslo převzaté z Horatia: „Sapere aude“, tedy měj odvahu myslet (dnes s oblibou variované jako neboj se používat zdravý rozum).
Pokud tedy vyslyšíme toto heslo, jemuž zajistil slávu Kantův esej Co je osvícenství? z roku 1784, musíme se zeptat, jak se něco, co na papíře působí jako společenská i politická samozřejmost, daří naplňovat v oblasti investiční. Otevřeme-li státní rozpočty z minulých let i ten současný, ukáže se rychle, že sliby naplňovány skoro nikdy nejsou. Alespoň co se peněz týče. Přitom bez nich žádnou změnu provést nejde – nejen kvůli investicím do nových technologií a nové organizace výuky, ale především kvůli investicím do lidí, kteří jsou jedinou nadějí budoucího školství.
Bohužel se i letos – jako už tolikrát předtím – ukazuje, že papír snese všechno. Třeba i slib současné vlády Petra Fialy, že objem veřejných peněz na vzdělávání udrží na takové úrovni, „aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD“. Všechny analýzy, ať už provedené centrem Idea Cerge-EI, nebo společností PAQ Research, ale i pouhá četba srovnávacích materiálů OECD jasně dokládají, že nic takového se neděje, ba dokonce k tomu ani nesměřujeme. Rozpočtová politika Fialovy vlády v oblasti školství by se dala popsat jako „udržení mírného propadu v mezích zákona“: vláda dbá, aby se peníze každoročně nějak zvedaly, ačkoliv relativně (nejen v mezinárodním měřítku) jde spíše o pokles.
Česko se od roku 2020 v oblasti výdajů na školství propadá nejen ve vztahu k průměru OECD, ale už i vzhledem k průměru členských států Evropské unie. Slibovaná hranice pěti procent HDP se nijak nepřibližuje, naopak chybí kumulovaně přes padesát miliard korun. Obecní a krajská vedení zase dávají přednost investicím „do betonu“, jež jsou vidět a dá se na ně sáhnout. Ostatně i v prioritách vlády jsou na prvním místě investice do silnic a dálnic, potom do obrany a až někde vzadu do školství, tedy do lidských mozků a jejich rozvoje. Vyzbrojování na úrovni dvou procent HDP se vzhledem k válce na Ukrajině dá víceméně pochopit, proč ale zůstává upozaděná vzdělanost lidí, kteří všechny ty silnice, komunikační dálnice, ale i zbraně budou v budoucnu používat a udržovat, to rozum nebere.
Školská lobby je u nás obecně velmi slabá, a to nejen proto, že ve školství stále převládá představa, že „jsme tu pro děti a nemůžeme si je při nátlakových akcích vůči vládě, která neplní sliby, brát za rukojmí“. Slabý je bohužel i tlak rodičů, kteří chtějí hlavně klid a hladký postup svých dětí vzdělávacím systémem, méně už komplexní a kvalitní vzdělání včetně sociálních dovedností, které jsou stále důležitější a do budoucna ovlivní i kvalitu české demokracie a celospolečenské debaty (bude-li po rozpadu světů na sociálních sítích nějaká existovat). I proto se za posledních třicet pět let ze školství nikdy nestalo hlavní téma voleb, což je jeden z největších skandálů české polistopadové demokracie. Voliči nikdy netlačili na politiky, aby se o školství zajímali prioritně, a jen málo se starali o to, aby politikům dokázali, že sliby nikdo neplní a že věta „školství je naše priorita“ patří mezi nejsměšnější floskule české politické scény.
Dá se bohužel pochybovat o tom, že se to v příštích volbách změní, protože kulturní a civilizační spory i strach o sociální zajištění přibývajících starších občanů budou opět důležitější. Jako voliči bychom se o to nicméně měli alespoň pokusit. Jinak nám ujede nejen „brain train“ OECD, ale i budoucnost, která nepočká na to, až se v Česku za další půlstoletí přijde na to, že bez investic do vzdělávání se utopíme ve starých sporech a resentimentech.
Autor je publicista.