Do konce září lze ve Velké dvoraně pražského Veletržního paláce a také v Lidické galerii navštívit třetí ročník bienále Ve věci umění. Jakou roli v této přehlídce umění hraje téma vztahu mezi venkovem a městem? Jak se bienále od svého založení proměnilo a kam směřuje?
Pomalu končí třetí ročník festivalu bienále Ve věci umění. Jak se přehlídka proměnila od prvního ročníku v roce 2020? V čem se letošní ročník liší a co se naopak osvědčilo?
První ročník byl „covidový“ – výstava byla lokálně ukotvená, ze zahraničí skoro nikdo nepřijel a kurátorovali jsme to s Vítem Havránkem. Další ročníky už byly víc „do světa“. Na letošním openingu mi jedna umělkyně řekla, že si připadá jako na nějakém sletu lidí z východní Evropy – přijelo hodně kulturních aktérů a aktérek z Ukrajiny, Běloruska, Polska, Maďarska nebo Balkánu. Bylo to samozřejmě i díky tomu, že letos bienále kurátorují Katalin Erdődi a Aleksei Borisionok, pocházející z Maďarska a Běloruska.
Kromě toho máme více zkušeností, a tak je to celé tak nějak udržitelnější – víme, jak si rozvrhnout práci a co dělat, abychom nevyhořeli. Umíme lépe komunikovat s umělectvem, kurátorstvem i spolupracujícími institucemi. Jsme sebevědomější, ale také víme, kde …