Spolehnout se na svou paměť

Když jsem kdysi v historickém prosemináři dostal za úkol zpracovat téma „paměti jako historický pramen“, varoval mě můj učitel Eduard Maur, že pokud někdo selhává při psaní vlastních pamětí, jsou to historici. Souvisí to patrně s jejich důrazem na odlišnost mezi přítomným pohledem a dějinami v době, kdy se děly, s důrazem na prameny a primát dobové stopy. Historici navíc nejsou svou profesí disponováni k příliš dobrodružnému životu. Až na heroické výjimky jako Jan Tesař nebo Karol Modzelewski je povaha jejich práce vede spíše k sedavému životu v archivech a knihovnách, kde vzruch obstarávají především odborné disputace a akademické intriky.

Miroslav Hroch je patrně nejcitovanější žijící český historik. Zasáhl do mezinárodních debat o nacionalismu a jako učitel formoval mnohé z dnešních nejvýznamnějších českých historiků (Daniela Tinková, Michal Kopeček, Michal Pullmann a jiní). Snad i proto si mohl dovolit jistou troufalost, obsaženou už v názvu Jak jsem to tenkrát viděl: vystoupit s paměťmi, které vycházejí z představy, že se lze vrátit k tomu, jak člověk viděl svět před třiceti, šedesáti či více lety, bez zdlouhavé konfrontace s dobovými dokumenty. Pierre Bourdieu mluví o „biografické iluzi“, kdy zpětně skládáme nahodilý trs událostí a našich minulých já do smysluplného příběhu. Titul Hrochových vzpomínek v tomto kontextu působí skoro jako projev agresivní naivity.

Naivní ale Miroslav Hroch není. Vypráví svůj příběh reflektovaně, se zaměřením na detaily, které se zaryjí do paměti a nepřevrství je ani další tok událostí. Navíc zvolil netradiční formu – za každou kapitolou vlastního textu následuje krátký rozhovor s výrazně mladším historikem Zdeňkem Nebřenským, ve kterém autor pamětí leccos dovysvětluje a znovu rozvažuje. Kniha tak získává značnou plastičnost.

Nevyprávět zábavné příběhy

Historik vzpomíná na své dětství, studium na klasickém gymnáziu i na svůj odstup jak od únorového převratu, tak od pražského měšťanského prostředí – ve svých zápiscích náctiletého prý našel poznámku na adresu návštěvníků vinohradských nedělních mší: „Jsou ochotni se modlit, aby jim Bůh zachoval kožichy, ale nejsou ochotni obětovat kožichy, aby se mohli modlit.“ Inspirován různými tvůrci, zejména F. X. Šaldou, chce studovat češtinu, aby přispěl ke kontinuitě národní kultury. Dějepis si přibere jako druhý obor, jenže pokleslá výuka na bohemistice jej otráví, zatímco v historii se najde. Ovšem i zde je dobrého pomálu – vedle inspirujících učitelů, jako byl Josef Polišenský, se setká i se stalinskými fanatiky. Jejich prototypem se mu stane starší spolužák a pozdější reformátor, disident a v emigraci posléze spoluautor Černé knihy komunismu Karel Bartošek, jehož Hroch pozná jako svazáckého předsedu komise, který ho na mládežnické brigádě nařkne z jednoho z nejhorších zločinů té doby: z toho, že je „intelektuál“.

Jsme svědky velice pozvolné vědecké dráhy, ale také navazování kontaktů se zahraničím. Díky konkrétnímu popisu před námi defilují jednotlivé postavy, ale i z dnešního hlediska těžko představitelné překážky a dilemata, ať už se týkají nedostupné literatury, překážek publikování v zahraničí nebo vstupu do komunistické strany. Hroch popisuje také svou stranickou práci ve svazácké organizaci, která zapadá do nadějí šedesátých let, kdy se podařilo prosadit otevřenější seminární způsob výuky. Rozebírá různá témata svých zkoumání (Valdštejn, národní hnutí, baltský obchod, Cromwell) a inspirativně vymezuje svůj vztah k marxismu: sbližoval jej s ním smysl pro dlouhodobé procesy a determinanty jednání. „Nechtěl jsem vyprávět zábavné příběhy, ale vysvětlit, proč je svět takový, jaký je.“

Podnětná je také juxtapozice ­pařížského a pražského jara 1968. Na pražské jaro vzpomíná Hroch s rozpaky: „Obrodu s Bartoškem? To nikdy!“ cituje souhlasně slova své kolegyně. Naopak nesdílí pohrdání tolika českých pamětníků francouzskými revolučními studenty. Během revolučního jara pobýval v Paříži, chodil mezi radikály, a i když se s nimi ne vždy ztotožňoval, obdivoval kultivovanost jejich diskusí. S humorem poznamenává, že se ve svém formálním oblečení mezi nimi cítil nesvůj, a tak si, aby mezi ně zapadl, koupil aspoň dýmku.

Následující dvě dekády normalizace autor bilancuje jako smutný faustovský obchod: zůstal na fakultě za cenu velkých kompromisů a značného odcizení od vlastní práce. Období po roce 1989 zmiňuje už jen okrajově v závěrečné úvaze. Je z ní patrné, že příběh úspěchu i zklamání, mezinárodního ohlasu i domácího pranýřování za spolupráci s StB a ponižujícího odchodu z fakulty, s níž spojil půlstoletí života, je pro něj příliš hořký.

Limity myšlení

Pamětem dodává živost střídání autorských kapitol s rozhovory – alespoň většinou. Mnohdy to je příležitost znovu se zamyslet a doplnit či prohloubit charakteristiku. Někde přechází rozhovor v inspirativní polemiku („Nedělejme tu dobu temnější, než je“). Je to také příležitost přejít k osobním nebo metodologickým glosám. Přesto by někdy nebyla na škodu důkladnější redakce, sem tam se v rozhovorech opakuje už napsané. Některé poznámky působí spíš rušivě, zejména ty na adresu zkažených poměrů a mladších generací. Pokud jim autor vyčítá, že už asi neznají jeho milovaného Šaldu, zdá se to jako předsudek. Pro mladší generaci budou spíš nesrozumitelné některé reálie, například co znamenalo (a jak důležité pro vědecký provoz před rozšířením internetu bylo), když si mezi sebou vědci „vyměňovali separáty“ svých článků.

Mnozí jistě budou rozebírat, že autor přistupuje ke své spolupráci s StB až příliš apologeticky – komentuje ji jako vynucené jednotlivé průšvihy a čtenář se nemůže zbavit dojmu bagatelizace. Historikům, kteří jeho spolupráci tematizovali v knize Náměstí Krasnoarmějců 2 (2012), nemůže přijít na jméno a považuje je za skandalizátory. V uvedené knize cituje Matěj Spurný krátký úryvek z orálně­-historického rozhovoru, který s Hrochem vedl. Autor pamětí zde mluvil o tom, jak jej poznamenalo režimní lhaní: „Taková ta přetvářka vůči vrchnosti, ptydepe, které se užívalo – a teď přesně rozlišit, co si myslím a co jim jenom tak říkám, to nebylo úplně snadné. To myslím si byla vážná věc, skutečně deformující… Ne že by člověk přijal ty tlachy, ale zároveň potom v jistých momentech už vlastně neví, co si přesně myslí on sám. Věděl jsem, že si myslím něco jiného, to jistě ano, ale byla omezená možnost formulovat nějaká jasná východiska, alternativy, když šlo o obecnější otázky.“

Tímto jedním odstavcem (který jsem tu z úcty k autorovi trochu zeditoval oproti doslovnému přepisu, jenž vyšel v knize) se pro mě Hroch zařadil mezi nejcitlivější analytiky života v diktatuře. Škoda, že se k tématu ve svých pamětech nevrátil, ba dokonce je vytvářením obrazu člověka, který ví, „jak to tenkrát viděl“, popírá. Jeho paměti jsou jistě cenným příspěvkem k duševnímu životu českého intelektuála druhé poloviny 20. století. Jak velkým dílem ale mohly být, kdyby se jejich autor vrátil k problému omezené možnosti rozvíjet vlastní myšlenky a popsal třeba i proces, jak je znovunalezl!

Kontinuita kultury

Hroch nám nicméně poskytl vcelku detailní pohled do své dílny, do otázek, které si kladl, i do složitých mezilidských vztahů mezi historiky. A dějinám vědy předkládá ještě jednu skutečně provokativní otázku, když říká, že své hlavní dílo o počátcích národních hnutí by – patrně jako příliš společenskovědní a málo „historiografické“ – jako habilitační spis neobhájil v meziválečné republice a nejspíš ani v nových poměrech po roce 1989. Zní to jako nadsázka, ale jen dokud si neuvědomíme, jak snadno se s Hrochem jeho mateřská fakulta v roce 2000 rozloučila. Pokud někdo po několika knihách o dějinách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy za normalizace napíše i její dějiny v novém režimu, bude to pozoruhodné srovnání: zatímco v diktatuře se tu nejvýraznějším profesorem světových dějin stal mezinárodně diskutovaný Miroslav Hroch s vykazatelným přínosem k historickému poznání, v novém režimu se nejvýraznějším profesorem světových dějin (a dlouholetým šéfem stejnojmenného ústavu) stal plagiátor Martin Kovář.

V závěru knihy Hroch uvažuje o tom, že pro jeho generaci byla kontinuita národní kultury důležitá i kvůli válečnému prožitku. Těžko říct, co bude taková kontinuita znamenat pro další generace, můžeme ale konstatovat, že Hrochova kniha patří k autorovým výrazným příspěvkům. Snad nepůjde o příspěvek poslední. Dvaadevadesátiletý historik zmiňuje, že bude­-li mít síly, pokládal by za zajímavé vydat své články z Dějin a současnosti z šedesátých let, ovšem se současným komentářem. Snad se ta kniha podaří, čtenáře by si jistě našla.

Autor je politolog a publicista.