Kritikou oceňovaná kniha Srdcovka patří k nejvýraznějším tuzemským komiksovým autobiografiím. S její autorkou Štěpánkou Jislovou jsme mluvili o proměnách komiksového trhu, o superhrdinech nebo o tom, proč nemá ráda pojem autofikce. Dozvíte se také, jak to, že u nás všichni kreslí s tikem v oku.
Existuje tendence dělit český porevoluční komiks generačně: na generaci 89, generaci nula a nejmladší generaci 2.0, kam spadá i vaše tvorba. Cítíte nějakou spřízněnost se svými vrstevníky?
Mám pocit, že zmíněné dělení se ustanovilo u té první generace a pak už se jelo podle mustru. Ale i tak se u mé generace najdou nějaké společné prvky, ať už je to publikování na internetu, nebo zahraniční vliv na naši tvorbu. Domácí komiksy dnes už často vycházejí online rovnou v angličtině. Inspiruje nás mnohem víc věcí oproti době, kdy místní tvůrci měli jen Káju Saudka. Spíš než generační spřízněnost tak cítím tu oborovou: všichni si koukáme pod ruce, trochu opisujeme, kamarádíme se. Existuje tu solidarita. Všichni víme, že dělat u nás komiks je trochu pakárna.
Jak je na tom tuzemský komiksový trh? Jak se proměnil za poslední dekádu či dvě?
Rok od roku je na tom lépe. Vidím to vlastně docela optimisticky. Vyvinul se v solidní odvětví, jsou tu kvalitní tvůrci, jsou tu nakladatelství, …
