Trochu pakárna

Existuje tendence dělit český porevoluční komiks generačně: na generaci 89, generaci nula a nejmladší generaci 2.0, kam spadá i vaše tvorba. Cítíte nějakou spřízněnost se svými vrstevníky?

Mám pocit, že zmíněné dělení se ustanovilo u té první generace a pak už se jelo podle mustru. Ale i tak se u mé generace najdou nějaké společné prvky, ať už je to publikování na internetu, nebo zahraniční vliv na naši tvorbu. Domácí komiksy dnes už často vycházejí online rovnou v angličtině. Inspiruje nás mnohem víc věcí oproti době, kdy místní tvůrci měli jen Káju Saudka. Spíš než generační spřízněnost tak cítím tu oborovou: všichni si koukáme pod ruce, trochu opisujeme, kamarádíme se. Existuje tu solidarita. Všichni víme, že dělat u nás komiks je trochu pakárna.

Jak je na tom tuzemský komiksový trh? Jak se proměnil za poslední dekádu či dvě?

Rok od roku je na tom lépe. Vidím to vlastně docela optimisticky. Vyvinul se v solidní odvětví, jsou tu kvalitní tvůrci, jsou tu nakladatelství, která se vyprofilovala, jsou tu redaktoři, kteří se na komiks zaměřují, existují granty, rezidenční pobyty. Někdy mám pocit, že jsme na sebe zbytečně přísní na to, že je nás nějakých deset milionů v relativně malé zemi s jazykem, který nikdo jiný neumí. Nakolik je to koníček a nakolik práce, závisí na finančním ohodnocení. A to pokulhává a neustále se opožďuje: „Tak už máme tři tisíce korun za stránku! No ale počkat, to by dávalo smysl před dvěma roky…“ Inflaci, co mezitím přišla, nikdo nezapočítává. Víc peněz asi vždycky bude v ilustraci, v grafice.

Komiksem se tu tedy nedá živit?

Snad by to šlo, kdyby člověku stačila minimální mzda. Ale není to dlouhodobě únosné. I když člověk zvládne stránku za dva dny, což je rozhodně nadprůměrné tempo, pracuje na tolika úrovních naráz, od storyboardingu přes dramaturgii a často i scenáristiku po barvení a lettering, že ho to hrozně vyčerpává. Myslím, že vyhoření je tu dost časté. Zvlášť když jde o lidi, kteří se nechají daným projektem pohltit, rok nás pak nikdo nevidí, a najednou si říkáme: Co to dělám se svým životem?

Jako čtenářka máte nejraději autobiografický žánr a máte v něm i největší autorské úspěchy. Ale loni vyšel vedle vaší dosud nejúspěšnější knihy Srdcovka také komiks Supro: Hrdinové na dluh, cílící spíše na mládež, k němuž jste psala scénář. Vidíte rozdíl mezi osobními projekty a prací na zakázku?

Určitě. Je to obrovský rozdíl. U zakázky se člověk vzhledem k tomu, jak je to náročné, snaží nastavit si finanční hranici výš. Možná je tam zdravější odstup: ne všechno musí být vysoké umění. Je to práce a jde o to udělat ji kvalitně. Osobní věci člověka často požerou. A když pracuje v týmu, chce, aby i ti ostatní dostali co možná nejlepší finanční ohodnocení – bere na sebe zkrátka další a další zodpovědnost. A když jde vysloveně o osobní témata, tam už je to úplně jiná cesta…

Vybíráte si zakázkovou práci? Musí vás téma chytit? Třeba když jste ilustrovala komiks Milada Horáková, byla to čistě jen práce?

Z většiny to jistě byla práce. Ale oslovilo mě to možností odvyprávět ten historický příběh komplexně. Často se známé osobnosti redukují na to, co je nejvíc „proslavilo“, což u Milady Horákové byla bohužel její smrt. Přitom prožila plný život, dosáhla spousty věcí… Komiks může vykreslit to, co by jinak zůstalo odstavečkem v učebnici. A ukázat reálného člověka.

Komiks Supro působí jako superhrdinský komiks zaměřený na mládež, ale zároveň jde o kritickou reflexi žánru i společenskou kritiku – superschopnosti se tu stávají komoditou, která může finančně zotročit ty, kdo je chtějí získat. Jak ten projekt vznikl? Z potřeby nabídnout mládeži původní tuzemské superhrdiny?

Byl to takový megalomanský projekt… Mě hodně zajímají žánry na určité metaúrovni, ráda přemýšlím o tom, co žánr dělá žánrem. Lákalo mě posunout superhrdinský příběh někam dál, hrát si se zavedenými pravidly i klišé. Východiskem bylo, jak by měla vypadat superhrdinská komiksová knížka, aby oslovila mě. Protože na mě většinové věci obvykle moc nefungují. Občas mě zaujmou vizuálně, ale dost často ani to ne, a především mě neoslovují stylem vyprávění. Mnohdy na mě působí jen jako sled ilustrací – jako ilustrovaná knížka bez hlubších souvislostí… Motivací ale bylo také pracovat s kreslířem Viktorem Svobodou a koloristkou Martinou Fischmeister. Oba jsou dost bravurní ve svých oborech, a přitom nevydali vlastní knihu.

Supro působí spíše jako úvod do daného světa, přitom jde o vrstevnaté, zahuštěné dílo. Bylo vaším cílem vybudovat vlastní univerzum? Anebo jde o uzavřenou záležitost?

Myslím, že se tam ukázala moje nezkušenost nebo i naivita, protože jsem se pokusila udělat oboje, což, viděno zpětně, nebyla nejlepší cesta. Měl to být první díl i uzavřený komiks. Jenže člověk nemůže fantazírovat o knížkách, které ještě nenapsal. A tak otevřenost působí spíše proti kvalitám té knihy. Asi bych to dnes napsala jinak. Pokračování se zatím nechystá, ale s Viktorem a Martinou připravujeme pro časopis Aargh! kraťas z tohoto světa.

Poprvé jste se autobiografii ve větším rozsahu věnovala v komiksu Bez vlasů, kde jste figurovala jako ilustrátorka scénáře Terezy Drahoňovské (dnes Čechové) o vyrovnávání se s alopecií. Jaké to bylo, vstupovat takhle niterně do cizího příběhu, oproti čistě autorské Srdcovce?

Je to jiné. A neumím si představit, že bych takové téma pojímala čistě zakázkově. S Te­­rezou jsme ale byly kamarádky dlouhé roky, takže jsem její příběh znala z první ruky, když si jím procházela. Výzvou bylo, že kreslíř je vždycky trochu dramaturg – v tom, že zvažuje kompozici panelů, nebo jen čistě tím, co dává vedle sebe. To velmi ovlivňuje vyznění. Tereza mi nechala hodně volnou ruku, ale měly jsme pár neshod, co jak má být vyobrazeno. Koukala jsem se na to jako na příběh a měla tendenci uvažovat v duchu: „Dobrá, tohle je trochu komediální, pojďme to udělat ještě komediálnější.“ Pak už to ale může být pro toho, kdo to prožil, až moc groteskní. Protože to neprožil tímhle způsobem. Při práci na Srdcovce jsem cítila, že sama sebe můžu exploatovat mnohem více a zároveň nad tím mám nadhled.

V Srdcovce otevřeně mluvíte nejen o vztazích, ale také o sexuálním násilí. To tvoří přímo její tematický středobod. Přitom jste poznamenala, že původně se tam nemělo objevit. Co se tedy změnilo?

Pracovala jsem na té knize dost dlouho. Takže i přístup k tomu, co a jak odvyprávět, se postupně měnil. Když jsem měla část hotovou, došlo mi, že jistá úroveň násilí je v heterosexuálním randění vždy přítomná. Konsent nemusí být jen věcí sexuálních interakcí, může to začínat od drobností, jako placení za jídlo a podržení dveří, až po to, kolikrát musí člověk zopakovat nějakou preferenci, než je brána v potaz… Krom toho jsem si uvědomila, kolik energie už jsem do knihy dala. A že pokud to neodvyprávím tady, už to neodvyprávím nikdy. Což by mi bylo líto. A zároveň by ta knížka bez toho nebyla kompletní. Byl to puclík, o kterém jsem nevěděla, že tam chybí, dokud do vyprávění sám nezapadl.

V Srdcovce shrnujete celou řadu podstatných momentů svého života už od dětství. Lze vůbec navázat a pokračovat v autobiografické tvorbě, když člověk v jedné knize sdělí takřka vše?

To je hodně vidět na autorech, kteří se tomu žánru věnují dlouhodobě. Často vznikne jedna knížka, kterou prostě musí odvyprávět. Zbytek jejich produkce je sice kvalitní, ale už ne tak naléhavý. Ovšem ne každé dílo musí jít na dřeň a asi by ani nebylo fér to po autorech chtít. Je nicméně pravda, že když se podívám třeba na Rodinný ústav od Alison Bechdel, je to dokonalá, naléhavá a pozoruhodně vystavěná kniha, která otevírá komplexní témata. Její další věci, jako třeba Are You My Mother?, jsou také dobré, ale už nemají podobný švih. A stejně přemýšlím o vlastní tvorbě. Muselo by jít o dodatky k Srdcovce, o trochu jiný přístup.

Zatím na ničem takovém nepracujete?

Mám shodou okolností rozdělané dvě historické knihy, což je trochu paradox, protože jsem si řekla, že už se historii věnovat nebudu. Jenže po Srdcovce jsem zjistila, že potřebuji nějakou normální zakázkovou práci, protože jsem si přepálila všechny obvody. Kreslím pro Argo komiks podle scénáře Michaela Žantovského, který zachycuje období ze života Václava Havla, kdy byl ve vězení. Je to specifický proces. Vlastně podobný jako u autobiografie, kterou prožil někdo jiný. Jsou to scenáristovy vzpomínky na kamaráda, který už není mezi námi, a zároveň je třeba to uchopit tak, aby to bylo čtivé. A pro Paseku zpracovávám deníky Ruth Maierové, kreslit to bude Kristýna Plíhalová. To je zase výzva kvůli tomu, o jak organický materiál jde: musím najít témata, poskládat příběh, a přitom důstojně zachytit, co prožila.

Řekla jste, že teprve komiks vám poskytl slovník k pojmenování vašich problémů. V čem je komiksové médium pro vás tak zásadní?

Vyjádření zážitků pomáhá každé médium, člověk zpracovává své vzpomínky, konkretizuje je, nachází slova… Nemusí jít jen o literaturu, ale i o hudbu, malbu či komiks. Autor vše prožene filtrem, skrze který to znovu nějak vstřebá. V angličtině existuje krásné úsloví: „Every recall is a reframe.“ Ale konkrétně u komiksu je kombinace obrazu a textu významově sytá, sice dlouho trvá to vyrobit, ale výsledek je vlastně velmi ekonomický. Z toho vzniká pocit, že se komiksem lze vyjádřit lépe, přesněji. Že budete pochopeni lépe, než když věci jen popisujete.

Na druhou stranu při popisu traumatických událostí se možná v literatuře můžete více schovat „za písmenka“, kdežto v Srdcovce se hodně odhalujete, někdy i doslova…

Všichni absolventi uměleckých škol strávili hodiny kreslením figury, takže kreslit nahou postavu je pro ně to samé jako kreslit hrnek. Samotná Srdcovka je navíc relativně stylizovaná, takže jasně vidím, že ten kreslený avatar nejsem já, a tudíž mám odstup. Koukám se na postavu, ne na sebe.

V doslovu zmiňujete, že nemáte ráda dnes tak populární termín autofikce. Jde jen o to slovo, nebo narážíte na nějaký rozdíl mezi autobiografií a autofikcí?

Možná jsem si trochu pletla pojmy s dojmy. Jen jsem byla zvyklá na slovo autobiografie a v komiksu se pojem autofikce donedávna vůbec nepoužíval. Přišlo mi, že to pak na čtenáře může působit jako nový žánr, může to být matoucí. Vede to k představě, že autobiografie je to, co se opravdu stalo, kdežto autofikce je jen na základě skutečných událostí. Chápu, že jde o zavedený termín a že obsah díla nikdy není na úrovni zcela věrohodné reportáže, ale čistě pocitově mi to jde proti srsti.

Srdcovka i Bez vlasů jsou si výtvarně poměrně podobné, obě díla kombinují černou s jedinou výraznou barvou, ať už růžovou, nebo červenou. Nakolik to byla čistě estetická a nakolik i pragmatická volba?

Trochu obojí. Duplex je v tisku o něco levnější – asi tak o třetinu oproti plně barevnému komiksu. Ono nejde striktně vzato o práci jen se dvěma barvami, ale se škálou odstínů od nuly do sta. Avšak pragmatismus možná hraje větší roli z jiného důvodu. Duplex se stal stylem autobiografického žánru. Třeba Piruety Tillie Walden jsou kreslené duplexem, Rodinný ústav také, ten kombinuje černou a zelenou. Přitom se tak dá zahrát poměrně velké divadlo. Omezené výrazivo vede k symbolickému vybarvování, což podporuje emoční vyznění.

S Terezou Drahoňovskou jste v roce 2015 založila českou pobočku organizace Ladeez Do Comics, zaměřené na podporu autorek. Od té doby se ale situace na českém trhu změnila, je tu dost výrazných ženských jmen, ženy vyhrávají komiksové ceny. Jakou roli má ta organizace dnes?

Vidím to podobně. Kromě občasného podcastu už také moc aktivní nejsme. Ale v době, kdy jsme projekt zakládaly, platilo, že jakmile člověk neměl vydanou knihu, byl neviditelný. I když měl třeba publikační činnost na internetu, byl aktivní a produktivní, tak se to nepočítalo. Dnes už neplatí, že jsou tu jen dvě tři jména z každé generace. Už nemusíme mluvit jen o Lucii Lomové a v další generaci jen o Lele Geislerové či o Toy Box. Dnes je tu celá řada tvůrkyň: Kateřina Čupová, Ester Kuchyňková, Eva Mária Ondová… A ještě víc je to vidět u nastupující generace, u studentského komiksu, kde ženy převládají.

Co k té změně vedlo?

Je to myslím důsledek celospolečenského vývoje. V devadesátých letech vypadaly příbuzné obory, ať už herní design, nebo malba, podobně. Umělecké školy vždy přitahovaly hodně žen. Ale ve chvíli, kdy přijde mateřství, většinou na několik let zmizí. To se začíná měnit. Pomohlo také to, že se díky překladům prosadil autobiografický žánr jako takový. Najednou začali být nakladatelé otevření novým věcem, včetně těch původních, k čemuž dopomohli i srdcaři na důležitých pozicích, například Lukáš Růžička v nakladatelství Paseka nebo Pavel Kořínek, který se účastní většiny panelových diskusí.

Neznamená to, že komiks u nás neumí vydělat. Stále roste obliba mangy – některou musí mít snad každý nakladatel, často jsou ale špatně přeložené a špatně vytištěné. Dostávají se na úroveň spotřebního zboží, kterým ostatně manga v Japonsku je. Na druhou stranu spousta zásadních titulů, které jsou do češtiny přeložené, nebyla výdělečná. Některé knihy redaktoři toužili vydat prostě proto, že to byla součást zdravého budování komiksové komunity, že jde o historicky důležité dílo.

Proměnila se grantová podpora během vaší kariéry?

Myslím, že je celkem solidní, obzvlášť v po­­rovnání s mnoha jinými zeměmi, ať už jde o Maďarsko, země bývalé Jugoslávie či Slováky, kteří často publikují u nás. Ale i na velkých trzích jako Německo či Polsko to je dost komplikované. U nás se třeba dělí honorář za kresbu a za scénář, což třeba v Německu běžné není, autoři dostávají převážně procenta z prodeje. Na druhou stranu prodat v Německu nižší tisíce může být o dost lehčí než tady. Dřív se u nás hodně podporovaly historické komiksy Zdeňka Ležáka, tituly vycházející k různým výročím… Panovala představa, že komiks bude dovzdělávat děti, které nechtějí číst prózu. Historický komiks je koneckonců u nás i celosvětově nejprodávanější žánr. Dnes je vidět jistý odklon k autorským věcem. Zlepšily se možnosti různých rezidencí doma i v zahraničí, ale zlepšuje se i příprava na světové veletrhy, třeba ten ve Frankfurtu, přibývá překladů. Nejpřekládanější asi stále bude Alois Nebel. Ale třeba R.U.R. Katky Čupové už existuje také minimálně v pěti jazycích.

Co naopak schází? Mluvila jste o srdcařích – ti jsou jistě potřeba, ale není to také příznak jistého amatérství nebo systémových nedostatků?

To je pravda. A nevím, jestli se trh může v tomto ohledu profesionalizovat. Když třeba odešel Lukáš Růžička z Paseky do Hostu, to místo v Pasece v podstatě zaniklo nebo se roztříštilo mezi ostatní redaktory. Nikdy mě to nenapadlo takhle pojmenovat, ale všem nám tu trochu tiká v oku, všichni jsme přepracovaní, nedospalí, nedoplacení, vystresovaní a všichni si myslí, že by ti ostatní měli dělat víc. Když se k tomu připočítá obecná mentální nestabilita, která k výtvarným oborům patří, vzniká obrovský chaos. Vždycky, když se bavím s kolegy, přála bych jim nějaké stabilnější zázemí.

Za Srdcovku jste dostala tři ceny Muriel, s kresbou komiksu Bez vlasů jste v této soutěži také zvítězila. Pomáhá vám to při dalších zakázkách?

Hraje to určitou roli, ale kdyby za sebou Srdcovka neměla několik tisíc prodaných kusů, ceny by nestačily. Takhle si můžu říct o víc peněz. Muriel nicméně dokáže přitáhnout pozornost ke knize i několik měsíců po vydání, což rozhodně pomáhá. A s ní spojená měsíční rezidence ve Španělsku od Českého literárního centra je také fajn. Ale jinak je z hlediska cen komiks stále trochu v ghettu. Dokud například nebude zvláštní komiksová kategorie na Magnesii Liteře, nejspíš si tu cenu žádný komiks neodnese.