V krátkých prózách Alžběty Stančákové se intimně obcuje s fašismem a obědvá pod dohledem turistů, v básních – většinou sonetech – se zase bytová krize mísí s výčty nesourodých věcí a útržky povědomých promluv. Požitek z jazyka jako by se tu utkával s rozčilením nad nehostinnou každodenností.
Intimní portrét
Jsem fašismus. To vedle něj v noci na matraci ulehám a pod peřinou ho nasliněným prstem dráždím na špičce fašismu. Ráno ho zapíjím vlažným fašismem s příměsí máty, pak jedu do práce hromadným fašismem a celý den vytvářím fašismus.
A večer zase ulehám na matraci k fašismu, laskám jeho kořen a ráno se zděsím, jestli jsem od něj nechytla zánět fašismu, a tak sednu na městský hromadný fašismus a odjedu k doktorovi, specialistovi na fašismus, vezme mě přednostně, zajímá ho totiž fašismus, a když ten můj fašismus vyšetří, řekne, že vše je v pořádku, že vše, co mám, je jenom fašismus.
Mám fašismus. To s ním v noci ulehám a chci počít další fašismus. A tak fašismu dráždím kořen a on do mě pak špičkou fašismu vstříkne ten svůj fašismus.
Jsem fašismus. O politice toho zas tak moc nevím, prý máme čekat, až nastane lepší fašismus. Pak už bude jenom dobře. Ve vzájemném fašismu. I ve válce. Jsme fašismus.
How …
