Ilustrace Jiří Franta
Slovo fašismus se dnes často používá s podobnou všeobecností jako slovo teror. I teror však začínal jako velmi konkrétní hrůzovláda, totiž „la Terreur“ – jakobínská fáze Francouzské revoluce v letech 1793–1794, během níž bylo gilotinováno na sedmnáct tisíc lidí a další tisíce zahynuly ve vězeních nebo byly bez soudu popraveny. V roce 1830 se pro kontrarevoluční vraždění z roku 1795 poprvé objevilo označení „bílý teror“, které se během ruské revoluce stalo „standardním“ komplementem revolučního teroru rudého. Pojem terorismus, který původně označoval výhradně jakobínskou vládu, pak ve 20. století prožil nebývalý rozkvět, jenž trvá vlastně dodnes.
Fašismus sice na rozdíl od terorismu představuje označení, které si italští fašisté vybrali sami, nic to ovšem nemění na tom, že terminologické nejasnosti jej provázejí od samotného počátku. Komunistická levice definovala fašismus jako poslední záštitu, ke které se kapitalismus uchyluje, aby zabránil revoluci, k jeho vzestupu ovšem paradoxně dopomohlo rozštěpení socialistického hnutí, který vyostřovala sama komunistická Třetí internacionála.
Odmítnutí fašismu jako legitimní politické alternativy patřilo k výsledkům druhé světové války na obou stranách „železné opony“. Vyrovnávání se s fašisty ovšem v poválečné Evropě leckdy vedlo klikatými cestami. Z onoho konsenzu o nepřijatelnosti fašismu tak dnes zbylo hlavně „emocionální“ porozumění pojmu, který s rostoucím časovým odstupem od konce války znamená jednoduše „něco velmi ošklivého“. Tato „ošklivost“ je jedna z mála věcí, na nichž ohledně fašismu panuje obecná shoda.
Emocionální, intuitivní porozumění fašismu považujeme za tak samozřejmé, že si zpravidla ani nevšimneme, že fašismus neumíme přesněji vymezit. Díky tomu si také, když na to přijde, dokážeme snadno vymyslet fašismy pro každou příležitost – od „islamofašismu“ ke „covidfašismu“. V českém veřejném prostoru tak slovo fašismus v poslední dekádě na sebe rychle nabaluje stále nové – a ahistorické – významové vrstvy.
Protože v posledních letech dochází po celém světě k vzestupu krajní pravice, jejíž představitelé se většinou meziválečným fašistům příliš nepodobají, rozhodli jsme se položit si v tomto čísle zdánlivě prostou otázku: Co je to fašismus? Její zodpovězení nám pomůže nejen k lepší orientaci v historických souvislostech, ale také k nereduktivnímu pohledu na současnou ultrapravici, která představuje stále závažnější nebezpečí.