Když nás napadlo zpestřit si poslední zářijovou sobotu výstupem na Říp, musel jsem se té shodě okolností usmát. Obvykle si „Dne české státnosti“ všímám jen kvůli zavřeným obchodům, a najednou je z víkendové procházky vlastenecký čin! Nicméně bájný vrch, povědomý z Mánesových, Mařákových a Alšových obrazů a také z jízd po dálnici D8, jsme nikdy dřív nenavštívili a mimo to nás vábila placatá podřipská krajina. V rádiu popisovali slavnostní převoz svatováclavské lebky do Staré Boleslavi, a tak jsem usoudil, že čeští nacionalisté toužící po středověkých rituálech už mají o zábavu postaráno v jiné části Polabí.
Nakonec i sám pohled na oblý terénní výstupek – „uprostřed kraje nízkou horu“ – působil uklidňujícím dojmem. Pochyby vyvolala až otázka protijdoucích turistek, které jsme potkali u paty pahorku: „Jdete dělat řetěz?“ A ještě jedna věc nás zarazila: silný zápach močoviny. Zatímco jsme se dohadovali, jestli se tu tolik chčije, anebo se smrad šíří z nedalekého pole, mezi stromy se vynořila skupinka elfů zahalených v českých vlajkách jako v kápích. Potom jsme chvíli stoupali do svahu a zničehonic jsme se ocitli v živém obraze. Nahoře na nás čekali středověcí vlajkonoši, militaristé s džípem, vousatí kmeti s vizáží praotce Čecha, žrouti klobás oblečení jako sekuriťáci, týpci ve folklórních halenách, vyholení náckové, zarputilci v černých čamarách a mezi nimi, nehybní jako sochy, senzitivové s rozevřenými dlaněmi, čerpající sílu z posvátné půdy. Novodobý tábor lidu.
Proplétal jsem se mezi „Obrozenci 2.0“ a divil se, proč na sobě mají nálepky s houslovým klíčem. Napovědělo mi až zvolání: „Támhle je!“ Zaostřil jsem naznačeným směrem a spatřil drobnou postavu zestárlého kouzelníka Žita. Zbytek mi objasnil Landův facebook: ten den se tu konala „velká sousedská akce pro dobré duše“. Obejmout horu lidským řetězem se nepovedlo, zato při zpěvu svatováclavského chorálu se nad davem národovců rozzářilo podzimní slunce. Ale to už jsme měli tíživé ovzduší fašistického obratu k velké minulosti, provázeného mnohými projevy nevyzrálé maskulinity, daleko za zády. A mně došlo, jak pokrokoví byli v otázce vlastenectví někteří čítankoví básníci (a ilustrátoři jejich sbírek), když připodobňovali Říp k ženskému prsu. I mezi kýči je totiž třeba rozlišovat. Kdyby v rotundě svatého Jiří na vrcholku kopce parta frustrovaných „obrozenců“ rozpoznala bradavku, zemi by se nepochybně ulevilo.