Výbor z korespondence 1969–1989
Torst, Praha 2023, 990 s.
„Vydali bychom se přece debilům!“ komentuje Ivan Diviš nápad publikovat společnou korespondenci s Rio Preisnerem. Dialog dvou exulantů, básníka usazeného v Mnichově a germanisty, svébytného filosofa a politického myslitele sídlícího v Pensylvánii, patří k těm, jež mohou vyjít až po smrti svých protagonistů. Oba provázela za života pověst těžko snesitelných patronů, u Diviše spojená s alkoholismem, u Preisnera s intelektuální urputností a intolerancí. To se ostatně projevuje i v přítomném svazku: Preisner často podléhá pokušení svého korespondenta poučovat, na což Diviš zpravidla reaguje podrážděně. Je ostatně patrné, že kdyby komunikace probíhala nablízko, nejspíš by se rozešli ve zlém. Atlantský oceán ale dokázal udržet jejich přátelství nezkalené, takže si v dopisech projevují náklonnost a zaujetí dílem toho druhého. Ovšem zatímco Preisner měl zajištěnou existenci profesora germanistiky na Pensylvánské univerzitě, Diviš zápolil o živobytí jako archivář ve Svobodné Evropě. Stížnosti na úskalí života v exilu naplňují značnou část korespondence, včetně často neurvalého urážení jiných významných i méně významných exulantů. V tom se jejich korespondence paradoxně podobá dopisům Marxe s Engelsem, kteří také pro šťavnatou urážku nešli daleko – a které Diviš s Preisnerem svorně nenáviděli. I v urážení se ale skví Divišovo jazykové mistrovství (Preisner je spíše suchopárně didaktický), jež čtenáře dokáže strhnout i tehdy, když se jedná o nekonečné sebelítostivé či jedovaté tirády.