Krajní pravice fašismus nepotřebuje

V poválečné politické vědě byl fašismus považován za jeden ze dvou totalitarismů. Jejich soumeznost postulovala takzvaná teorie podkovy. Vaše pojetí fašismu mi ale připadá s teorií totalitarismu neslučitelné.

Můj přístup spatřuje jádro fašismu v revoluční formě nacionalismu. Když si vzpomenete na ruskou revoluci, Velkou francouzskou revoluci a další velké revoluce na Západě, jejich cílem bylo změnit systém. Francouzská revoluce chtěla zničit formu autoritářství, kterou byl ancien régime, a nahradit ji liberální demokracií. Skončilo to hrozně: přišel teror, napoleonské války a nakonec restaurace. Počátečním cílem však byla svoboda od tyranie.

Původním komunistickým ideálem bylo zničit kapitalistický systém a vybudovat nový socialistický řád, založený na svobodě a emancipaci. Ten měl projít fází diktatury proletariátu – přičemž už Rosa Luxemburg varovala, že se tato diktatura může zvrhnout v totalitarismus. Nic z toho ale nebylo součástí marxismu. Marx nikdy nechtěl totalitární společnost. Je tragickým selháním socialismu ve 20. století, že všechny pokusy o uskutečnění socialistické utopie skončily právě takto. Socialismus byl však v rozporu sám se sebou, když vytvářel totalitarismus.

Na druhou stranu totalitární společnost, kterou vytvořil meziválečný fašismus, byla zcela v souladu s jeho ideologií. Fašisté nikdy netoužili po svobodě, rozvoji jedince nebo osvobození od státu. Chtěli se chopit státní moci a s její pomocí vytvořit nový řád, v němž si rasou či národností definovaní občané budou užívat jisté množství svobody. Totalitární stát, který vytvořili v Itálii a Německu, byl zcela v souladu s jejich ideologií.

Klasické texty o totalitarismu v éře studené války byly do značné míry zaměřeny na ospravedlnění americké demokracie, tedy extrémně omylné formy liberální demokracie, která zplodila mccarthismus, vietnamskou válku, stála v cestě hnutí za občanská práva a tak dále. Když se však západní politologové pokoušeli konceptualizovat fašismus a komunismus jako dvě strany jedné mince, selhali. V komunismu byl totiž totalitarismus hybris původních ideálů, kdežto ve fašismu představoval naplnění jeho pojmu.

Od doby, kdy Sovětský svaz zkolaboval a v Číně se vyvinula zvláštní forma státně kapitalistické autokracie, která se Západem raději obchoduje, než válčí, přestala být totalitární koncepce politicky relevantní. George W. Bush se ji pokusil neúspěšně oživit, když tvrdil, že nová „osa zla“ prochází Irákem, Íránem a Severní Koreou, a mluvil v souvislosti s islámem o novém náboženském totalitarismu. Osobně považuji za fascinující způsob, jakým liberální demokracie stále vytváří sama o sobě mýtus, který racionalizuje extrémní násilí, jímž byla například druhá válka v Iráku coby část křížové výpravy proti neototalitarismu.

Jaké byly poválečné osudy fašismu?

Po roce 1945 fašismus čekala série porážek. Objevila se řada neúspěšných revolučních projektů, a dokonce i fašistických stran jako Nacionálně demokratická strana v Německu nebo Italské sociální hnutí, nikdy se jim však nepovedlo dostat k moci. Existovaly fašistické paramilitární buňky, intelektuální fašisté, kteří se snažili svými myšlenkami získat kulturní hegemonii, nebo nedávní fašističtí teroristé jako Andres Breivik či Brenton Tarrant. Nic z toho ale nikam nevedlo. Fašisté nezískali ani moc, ani hegemonii a nic nezměnili. Naopak, Breivik v Norsku posílil liberální demokracii. Stovky tisíc fašistů přiživují své fantazie na chatech a sociálních sítích, ale když se zvednou od počítačů, jsou zcela marginální. Mohou se pokusit infiltrovat demokratický systém a může se jim dokonce povést posunout těžiště politiky doprava a vyvolat spoustu negativních emocí vůči Židům a imigrantům, ale to nestačí na podnícení revoluce.

Obvinění z fašismu nejsou nic neobvyklého, zpravidla však nijak nesouvisí s povahou daného fenoménu. To označení znamená prostě „něco velmi ošklivého“…

Z fašismu se stal pejorativní výraz, který má delegitimizovat oponenta s tím, že je fanatický, totalitární nebo násilnický. A tak je fašistou Trump, Putin, Netanjahu, Módí nebo Orbán… Putin přitom tvrdí, že zbavuje Ukrajinu fašismu, Hamás označuje za fašistický Izrael, a naopak Izrael tak označuje Hamás… Tím však pojem fašismus zcela ztrácí svou heuristickou hodnotu jako politologický termín. Celou svou kariéru se snažím, aby se tak nedělo. Je to jako broušení nástroje. Snažím se, aby se tento nástroj neotupil, a docela mě těší, že i v mých šestasedmdesáti letech je stále využíván a umožňuje rozlišit různé formy krajní pravice.

Je totiž sice možné najít paralely mezi současným íránským režimem a tím Hitlerovým, jako jsou „myšlenková“ policie, zákazy knih nebo shody v taktice a propagandě, ale velmi se liší ve své ideologii. Islamismus představuje radikální perverzi islámu, zatímco v nacismu je cosi čistého. Nacismus je vědomým kultem násilí, iracionality a destrukce. Pokud chcete vidět, jak vypadá skutečná fašistická utopie, přečtěte si Turnerovy deníky od Willia­ma Pierce. Ty představují bibli poválečných neonacistů. Pierce v nich fantazíruje o tom, že na konci západních dějin dojde k apokalyptické rasové válce, na jejímž konci zůstane pouze nadřazená bílá rasa a celý svět jí bude podroben. Tak vypadá fašistický sen o totální moci. Nikdo nechce, aby se mu říkalo fašista – kromě skutečných fašistů.

V kontextu války na Ukrajině je za fašistický často označován ruský režim. Považujete Vladimira Putina za fašistu?

Osobně mi nezáleží na tom, jak budou lidé Putinovi říkat, pokud se nejedná o studenta, který píše akademický esej, nebo politologa, jenž pracuje na vědeckém článku. Můžete mu říkat stejně dobře „fašista“, jako „psychopat“, což v souvislosti s ním také často zaznívá. Pokud však chceme používat slovo fašismus smysluplně, a nikoli jen jako nadávku, pak záleží na tom, co znamená. Budeme­-li se řídit „Griffinovým argumentem“ – omlouvám se, že cituji sám sebe, ale spousta lidí v akademické obci v současnosti tento argument používá –, představuje fašismus revoluční formu pravice. A teď se musíme ptát: Je Putin revolucionář? Je zřejmé, že se nikdy nesnažil vytvořit nové Rusko. Překroutil a zdeformoval pseudoliberální ruskou ústavu, aby se udržel u moci, ale nesnažil se vytvořit masové organizace nacistického nebo fašistického typu, stát jedné strany, kult totální kontroly a podobně. Stále udržuje při životě mýtus Ruska jako svého druhu liberální demokracie. Letos byl znovuzvolen. Dokážete si představit, že by se Hitler po roce 1933 obtěžoval s volbami? Technicky vzato sice v Ně­mecku platila až do konce války výmarská ústava, ale ve skutečnosti Hitler ústavnost zničil. A když se podíváte na italský fašismus, Mussolini už v roce 1925 vystoupil v parlamentu a prohlásil, že s parlamentní demokracií skoncoval. Od tohoto okamžiku budoval fašistický stát. Udělal ale něco podobného Putin? Anebo Trump?

V Trumpovi mnozí z těch, kteří 6. ledna 2021 zaútočili na Kapitol, chtěli vidět fašistu. Toužili po tom, aby řekl: převezmu moc, konstitucionalismus a demokracie nefungují. Ale to se nestalo. Myslím, že pokud chceme adekvátně popsat Putinovu nebo Trumpovu politiku, potřebujeme pojem, který byl s hrdostí po­­užit Viktorem Orbánem: iliberální demokracie. V posledních letech sledujeme zásadní deliberalizaci demokracie. Putin vyhrává volby v Rusku, Trump vykuchává americký liberalismus – ale stále v rámci liberálně demokratické ústavy. Dokud se snaží demokracii spíše posunout než zničit, nejsou technicky vzato fašisty. Mohou mít s fašisty mnoho společného, mohou být psychotičtí, megalomanští a jejich režim, jako v Putinově případě, může stát na pronásledování a mučení oponentů. Ale odpudivé na nich je zejména to, že to dělají pod rouškou ústavní demokracie. Putin není fašista, protože jím nepotřebuje být.

Představitelé nové krajní pravice – a myslím tím pravicové populisty jako AfD v Německu nebo lepenovce ve Francii, tedy lidi, kteří by v meziválečném období byli fašisty – si uvědomili, že fašismus je politická katastrofa. A že je možné dělat rasistickou a xenofobní politiku bez zničení ústavy. Hlásat Německo pro Němce, Česko pro Čechy, Itálii pro Italy je rasistické, xenofobní a antiliberální, ale není to fašistické. Protože oni v podstatě chtějí liberálně kapitalistické Německo, Česko či Itálii…

Jste velmi kritický k Ecově koncepci věčného fašismu. Co vám na ní vadí?

Umberto byl skvělý spisovatel, úžasný humanista a velmi inteligentní chlapík, ale nebyl politolog. Článek Věčný fašismus mu přinesl spoustu peněz a slávy, ale v jádru je to pouze „nákupní seznam“ rysů fašismu. Eco říká: když se podíváte na seznam těchto rysů, dokážete určit urfašismus nebo věčný fašismus. Proč ne, když vám to pomůže cítit se jako antifašista nebo liberální humanista, je to skvělé. Přečtete si článek a budete se cítit dobře… Ale pokud se chcete věnovat dějepisectví nebo politologii, dám vám úkol. Přečtěte si ten text a řekněte mi, jestli byl generál Franco fašista. Tu otázku nebudete moci zodpovědět, protože všechno, co vám článek nabízí, je právě jen výčet rysů. Nenajdete v něm žádnou definici fašismu. Můžete seskupit prvky, o nichž Eco mluví, do různých vzorů, ale to je všechno. Například z rasismu nelze udělat definiční rys fašismu. V Itálii až do roku 1938 neexistovaly rasové zákony, ani španělská Falanga nebyla antisemitská, protože Španělsko se zbavilo Židů už v 16. století. Některé fašismy šly do postele s katolicismem, jiné ne. Některé vytvořily roli pro „novou ženu“, jiné nikoli. Moje námitka proti Ecovu článku je, že nespojuje různé rysy fašismu, které identifikuje, do funkční heuristické definice – takové, kterou můžete použít k zodpovězení nějaké otázky. S pomocí jeho článku na žádnou otázku týkající se fašismu odpovědět nedokážete.

Eco mluví o „věčném fašismu“. Je však fašismus věčný? Naopak, úplně selhal. Je na vzestupu xenofobie a antiliberální politika? Rozhodně! Stačí se podívat do Barmy, kde militantní buddhističtí nacionalisté utlačují muslimské Rohingy, nebo na způsob, jakým Benjamin Netanjahu vede potenciálně genocidní válku proti Palestincům. Ale barmskou vojenskou juntu nelze nazývat fašistickou, když jedním z jejích určujících rysů je – byť velmi nebuddhis­tický – buddhismus… Pokud chcete po­­­užívat pojem fašismus pro xenofobii, netoleranci a manichejské rozlišování různých skupin lidí, zkrátka pro atmosféru nenávisti a strachu, pak fašismus věčný je. Pokud jej však užíváte jako heuristický nástroj v rámci politologie nebo historiografie, pak rozhodně ne.

Osobně mám s „věčností“ fašismu ten problém, že pokud existuje fašismus v postfašistické epoše, měli bychom být schopni nalézt ho také v prefašistické epoše…

Vždycky existovaly tendence k násilné a rasistické politice. V antice říkali v řecky mluvících státech těm, kteří řecky nemluvili, barbaros. Vždycky tu byla xenofobie, ale to je cosi jiného než fašismus. V 16. století Španělé upalovali lidi za to, že četli jisté knihy, a nacisté knihy pálili. Znamená to, že inkvizice byla fašistická? Pokud bychom tak nazývali jakoukoli systematizovanou krutost hnanou nenávistí a dělením lidí, ztratilo by to slovo jakýkoli význam. Dnes někteří lidé říkají, že bychom se měli slova fašismus zbavit. Svým způsobem souhlasím. Myslím, že potíž s jeho nadužíváním spočívá v tom, že odvádí pozornost od jedinečnosti těch, které označujete za fašisty. Přál bych si, aby lidé studovali Putina, Trumpa nebo Netanjahua bez nálepek a ptali se, v čem spočívá jejich zvláštnost. Jsou možná stejně schopní zneužívat své moci a pronásledovat druhé jako fašisté nebo Stalin, ale to neznamená, že jsou stejní. Měli bychom se zajímat právě o jejich jedinečnost.

Říct, že je Orbán fašista, ničemu nepomáhá. Hitler nikdy nevedl zemi, která byla součástí Evropské unie, a neměl v ulicích opilé britské turisty. Jedná se o zcela jiný politický systém. Samozřejmě, Orbán je antisemitský, protiromský, je to Putinův spojenec a vůbec strašný člověk. Ale to z něj nedělá fašistu, pokud fašismus nedefinujete pouze jako formu xenofobního nacionalismu.

Existují různé formy pravice, které jsou natolik svébytné, že nezapadají do žádné obecné kategorie. Například putinismus je zcela jedinečný: režim bývalého agenta KGB, který je prodchnut sovětským mýtem o Rusku, jenž byl hluboce nacionalistický. Je to ruský nacio­nalismus v rámci liberální ústavy. To neodpovídá žádnému typu. Oproti tomu Módího snaha o hinduizaci Indie se podobá ostatním krajně pravicovým populismům. Krajní pravice v Británii tvrdí, že nemůžete být zároveň migrant a Angličan, a Módí tvrdí, že nemůžete být muslim a Ind. To je standardní forma xenofobie. Putin je ale opravdu jedinečná osobnost, a také je velmi chytrý. Trump je proti němu hloupý, dokonce příliš hloupý na to, aby byl fašistou. Nemůžete být fašistou, když nedokážete udržet dvě myšlenky pohromadě. Bohužel dokáže oslovit asi polovinu americké voličské populace, rovněž mimořádně hloupé. Oslovuje lidi, kteří nenávidí jinakost, nenávidí myšlení a věří v jakousi velkou Ameriku. A to se mu daří. Také v Anglii je spousta takových lidí a nejspíš je jich hodně i v Česku. Ale to z nich nedělá fašisty. Fašismus je – opakuji – specifická revoluční ideologie. A jakmile absentují tyto dva prvky, revoluce a ideologie, nemáte co do činění s fašismem.

Není důvodem, proč se nedokážeme zbavit fašismu jako politického termínu, jeho emocionální rozměr? A můžeme o pokusu adaptovat fašismus na prostředí liberální demokracie mluvit jako o postfašismu, a zachovat tak tento emocionální náboj?

Gianfranco Fini, významný politik Italského sociálního hnutí, řekl v roce 1994, po skončení studené války a kolapsu sovětského komunismu: nyní nepotřebujeme fašismus, všichni jsme postfašisté. Já ten termín považuji za zavádějící – pokusy adaptovat fašismus do nefašistické éry nazývám neofašismus. Breivik ve svém manifestu vytvořil celý alternativní světonázor, který je hluboce fašistický, výrazně ovlivněný nacismem, ale přizpůsobený současnosti: nepřátelé nejsou Židé, ale muslimové a podobně. Breivik není postfašista. Je fašista, který žil v Oslu v devadesátých a nultých letech a přemýšlel, jak ubránit Norsko před hrozbami „kulturního marxismu“ a islámu. Nakonec aplikoval fašismus v moderní norské situaci a ve vězení se přihlásil k nacismu, takže v něm nevidím nic „post“. „Post“ vám řekne, odkud přicházíte, ale neřekne vám nic o tom, kde právě jste.

Fašismus se obvykle spojuje s vládnoucími skupinami, zpravidla s národy, existuje ale také fašismus u skupin subalterních?

Nesmíte zapomínat, že fašismus měl velmi silné proletářské prvky. Je jedním z velkých marxistických mýtů, že fašismus byl výhradně hnutím střední třídy. V Itálii, Německu nebo Rumunsku se mnozí mladí nacionalisté z dělnické třídy stali fašisty. Fašismus byl totiž sice hierarchický, ale nebyl třídní. Když jste se jako chlapec nebo dívka z dělnické třídy přidali k fašistickému hnutí a přijali hierarchii, kterou završoval vůdce, vystoupili jste z tradičních třídních antagonismů. Existoval dělnický nebo rolnický fašismus, protože i mezi těmito skupinami byli antikomunisté a antimarxisté, kteří hledali národní cestu k osvobození.

Přenesla se tato evropská inspirace také do tehdejších kolonií? Existoval mimoevropský fašismus?

V Indii během druhé světové války existoval Indische Legion, který spolupracoval s Němci a ideologicky vycházel z nacismu. V Jihoafrické republice ve stejné době vzniklo búrské hnutí Ossewabrandwag, založené po vzoru evropského fašismu. Bylo rolnické, protestantské, protibritské a protikoloniální. Ale vcelku bylo takových hnutí velmi málo. Antikoloniální marxisté mohli přeložit třídní boj proletariátu proti kapitalistům do boje kolonizovaných národů proti kolonizátorům. S fašismem nic podobného udělat nešlo. Fašismus má totiž jen málo společného s bojem za emancipaci. Proto byla hlavním zdrojem antikoloniální ideologie levice.

Ve své knize Fašismus říkáte, že fašismus potřebuje ke svému vzestupu dostatečně velkou krizi identifikace se stavem věcí. Nezažíváme takovou krizi v současnosti?

Finanční krize v roce 2008, která dost možná představovala strukturální krizi kapitalismu, neotřásla pocitem identity a nebyla spojena s růstem nacionalismu (ani komunismu). Život šel dál, všichni se jen cítili chudší. V meziválečném období se nahromadila celá řada výjimečných posunů: první světová válka, ruská revoluce, španělská chřipka, pád staletých impérií, změna hranic a vznik nových států. Všechny tyto věci dohromady vytvořily podmínky pro vzestup extrémní levicové i pravicové politiky. Myslím, že takovou krizi dnes nezažíváme.

Navíc mýtus fašistické revoluce byl Osvětimí a druhou světovou válkou zcela zdiskreditován. Krajní pravice našla cestu, jak se bez revoluce obejít, tím, že kontaminovala liberální demokracii. Fašismus už není potřeba – je možné vytvářet xenofobní stát, zavírat hranice před migranty, a přitom čerpat peníze z Evropské unie, jak ukazuje Orbánovo Maďarsko.

Jsme příliš zaujati slovem fašismus, takže se z něj stal do velké míry pojmem, který nic neobjasňuje, jen vytváří pocit ohrožení. Místo fixace na tuto nálepku bychom se měli snažit porozumět současným hrozbám. Existují totiž nové formy nacionalismu, xenofobie a antiliberalismu, které neodpovídají meziválečným pojmům.