Nahrávka na mnohokrát okopírovaném pásku se dala stěží poslouchat. Zpěvákova slova zanikala v kvákotu kytary, a jen když hudba na chvíli přestala, ozval se do ticha neskutečný, neuvěřitelný výkřik: „Jako kulaté jehly!“ Nato se rachot spustil znovu. Kulaté jehly? Proč? Co znamenají? Bylo mi snad sedmnáct. Netušil jsem, že chlapík, jemuž hlas patřil, je jen o dva roky starší než já. Tomu hlasu jsme se s kamarádem museli trochu smát, ale zároveň nás po špičkách obcházela posvátná bázeň. Byl to hlas odtamtud. Z druhého břehu. Zněl podivně, trochu vyplašeně, ale taky neochvějně, naivně drsně i po svém srdceryvně. Vynořil se z chaotické tmy a zase do ní zapadl. Když hudba znovu zmlkla, hlas křiknul: „Jako bych se kous do jazyku!“ Přesně tak: ta hudba sugerovala stav, kdy člověk chce něco říct, ale nedořekne a místo toho zahuhlá cosi, co nechtěl, čemu není rozumět. Vždyť jsem nic neřekl, všechno jde dál… Ten stav podivuhodně odrážel tehdejší dobu (mohl …
Tento článek si přečtou pouze předplatitelé
Předplaťte si Ádvojku
Přihlášení
Kupte si A2 v elektronické podobě
