Ilustrace Jiří Franta
Od roku 2020 jezdím jako členka jednoho z poradních orgánů UNESCO každoročně do Paříže na celotýdenní pracovní zasedání. Vždycky je to zajímavý, ale také rozporuplný zážitek. UNESCO po druhé světové válce vyrůstalo z étosu naděje v mírovou budoucnost a mezinárodní spolupráci, založené na kultuře, vědě a vzdělanosti. V úvodu k ústavě této organizace, schválené v listopadu 1945, mimo jiné stojí, že „velká a strašná válka, která nyní skončila, byla válkou, kterou umožnilo popření demokratických zásad důstojnosti, rovnosti a vzájemné úcty lidí, a místo nich se díky nevědomosti a předsudkům šířilo učení o nerovnosti lidí a ras“, a dále, že „mír založený výhradně na politickém a hospodářském uspořádání vlád by nebyl mírem, který by si mohl zajistit jednomyslnou, trvalou a upřímnou podporu národů světa, a že mír musí proto být založen na intelektuální a morální solidaritě lidstva, pokud nemá selhat“. Smluvní strany „věříce v plné a rovné příležitosti ke vzdělání pro všechny, v neomezené hledání objektivní pravdy a ve svobodnou výměnu myšlenek a znalostí, se dohodly a jsou odhodlány rozvíjet a rozšiřovat prostředky komunikace mezi svými národy a využívat tyto prostředky pro účely vzájemného porozumění a pravdivějšího a dokonalejšího poznání života druhých“.
Tato víra v moc vědy a kultury se materializovala v modernistické architektuře sídla organizace, které stojí v centru Paříže doslova pár kroků od Eiffelovy věže. Uvnitř procházíte promyšlenými interiéry kolem desítek uměleckých děl ze všech koutů světa. Ale míjíte také řady kyblíků, které zachytávají kapky vody prosakující skrze stropy té části budovy, která se nachází pod úrovní rozlehlé zahrady, jež budovu obklopuje. Každý rok na stejném místě kbelíky trpělivě vykrývají průsaky do textury mezinárodního řádu založeného na kultuře, vzdělání a „objektivní pravdě“. S pařížským šarmem jsou sice kýble barevně sladěny s uměleckými díly, v jejichž blízkosti se nacházejí, je však patrné, že UNESCO nemá prostředky na to, aby své sídlo, ztělesňující zakladatelský étos mezinárodní spolupráce a míru, udržovalo jinak než improvizací a kutilstvím.
Podobný rozpor v sobě nese i samotná lokace sídla. Poněkud jsem se zhrozila, když jsem na recepci nedalekého hotelu, kde nás letos ubytovali, viděla denní sazbu. Při pohledu na sumu, která byla rozhodně vyšší než současná minimální měsíční mzda v Česku, jsem leda mohla doufat, že při hromadné rezervaci dostala organizace hodně vysokou slevu. Sekretariát nám přitom nevybral žádný zvláště luxusní hotel, jen nechtěli, abychom každý den museli cestovat přes půlku Paříže do nějaké levnější čtvrti. Od roku 1945 se prostě politická ekonomie evropských velkoměst dramaticky změnila, stejně jako vůle členských států dobrovolně přispívat do rozpočtu UNESCO. Na zasedání komise se tak později dozvídáme, že nejsou peníze ani na to, aby se zprávy, na kterých – pochopitelně zcela zdarma – pracujeme, překládaly do dalších jazykových mutací kromě angličtiny a francouzštiny.
Rozporuplné pocity mám i ze samotného zasedání naší „Světové komise pro etiku vědy a technologií“. Na jednu stranu se málokdy setkávám s větší vůlí mluvit spolu napříč regiony i obory a specializacemi. Výrazné slovo zde mají ženy – ve tříčlenném předsednictví komise jsme dvě ženy a jeden muž. Zároveň ale nelze přehlédnout, že „za Afriku“ mluví bílá profesorka filosofie na jedné z elitních jihoafrických univerzit a spolu s ní černý profesor studií vědy a technologií, který ale kromě Zimbabwe působí i na severoamerické MIT. Jeho intervence mě nesmírně baví – často jdou proti srsti uhlazené osvícenské rétorice a zviditelňují skryté epistemické a mocenské asymetrie, které v sobě jazyk osvícenství jako evropský projekt má zakódovány. Dokud se v komisi neobjevil on, černí kolegové z Afriky obvykle mlčeli, a když už něco řekli, bylo to plně v linii evropského osvícenského étosu, ve kterém byli jako příslušnici elity své země zkultivováni.
Velkou hádankou je pro mě naše čínská kolegyně, která také převážně mlčí. Část toho mlčení padá zřejmě na vrub její nepříliš dobré znalosti angličtiny, o francouzštině nemluvě. Když jsem ji vyzvala, zda by v naší rozpravě nad zprávou o etice výzkumu a využívání vesmírného prostoru mohla říct něco o tom, co se děje v Číně jakožto nastupující vesmírné velmoci, odpověděla v tom smyslu, že se tam žádné debaty o této otázce nevedou a tyto věci jsou víceméně tajné. Vlastně vůbec netuším, zda a jak musí kolegyně o své účasti na zasedání podávat zprávu ve své domovině. Jakkoli nemám ráda velká vyprávění o nepřátelské, totalitní Číně, musím přiznat, že mě napadlo, jestli třeba kolegyně neumí anglicky mnohem lépe, než jak se tváří, nebo zda si jednání nenahrává.
Ta ne vždy čitelná různost naší komise, enigmatické mlčení některých, stejně jako kutilské postupy při správě budovy jsou pro mě nárazem na mezinárodní řád plný nevyhladitelných rozporů. Díky UNESCO si tak vždy jednou za rok naléhavě uvědomím limity poválečné iluze o možnosti založit mírový řád světa na „objektivní pravdě“ západní vědy a „dokonalejším poznání života druhých“. Žádná pevná půda pod nohama, o kterou bychom se mohli definitivně opřít, neexistuje. Možná to nejlepší, o co se můžeme snažit, je zachytávat průsaky do kyblíků a chodit jimi zalívat zahradu s vírou, že něco dobrého, více-než-lidského neplánovaně vyroste.
Autorka je socioložka.