Mezinárodní porozumění v kýblu

Ilustrace Jiří Franta

Od roku 2020 jezdím jako členka jednoho z po­­radních orgánů UNESCO každoročně do Paříže na celotýdenní pracovní zasedání. Vždycky je to zajímavý, ale také rozporuplný zážitek. UNESCO po druhé světové válce vyrůstalo z étosu naděje v mírovou budoucnost a mezinárodní spolupráci, založené na kultuře, vědě a vzdělanosti. V úvodu k ústavě této organizace, schválené v listopadu 1945, mimo jiné stojí, že „velká a strašná válka, která nyní skončila, byla válkou, kterou umožnilo popření demokratických zásad důstojnosti, rovnosti a vzájemné úcty lidí, a místo nich se díky nevědomosti a předsudkům šířilo učení o nerovnosti lidí a ras“, a dále, že „mír založený výhradně na politickém a hospodářském uspořádání vlád by nebyl mírem, který by si mohl zajistit jednomyslnou, trvalou a upřímnou podporu národů světa, a že mír musí proto být založen na intelektuální a morální solidaritě lidstva, pokud nemá selhat“. Smluvní strany „věříce v plné a rovné příležitosti …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě