Pohraniční pásma poezie

Mladá žena dřepí v řídkém lesíku a pohazuje do trávy kolem sebe velká kartonová písmena, jaká známe ze starých nástěnek. I když z nich nevznikají žádná slova, ale jen neurčitá změť, v prostřihu němého černobílého videa z roku 1971 se objeví nápis – ze stejných šablonových písmen – „poem by Ewa Partum“. V dalších záběrech polská umělkyně a feministka zasypává písmeny kamenitý svah a nakonec je vrhá do moře. Roztřesená kamera ještě chvíli snímá písmeno M, které uvízlo na písku, čímž šestiminutový snímek končí. Jaké možnosti má vlastně slovo a s ním spojené gesto?

Transparenty v lese

Mohl jsem pro úvod tohoto textu vybrat leckteré jiné dílo, jež by výstavu Poezie & performance. Východoevropská perspektiva charakterizovalo stejně dobře – třeba fotografii z akce Degraffiting (1990), na níž performer Tomislav Gotovac z rozpadající se Jugoslávie přemalovává bílou barvou nápisy na zdi; Průhlednou báseň maďarského umělce Tamáse Szentjóbyho, což je jen prázdný papír s názvem básně; nahrávky fonické poezie vzniklé během Semestru experimentální tvorby v Liberci roku 1969, ať už jde o díla Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, či o Cenzurovanou řeč (Zensurierte Rede) Gerharda Rühma, v níž jsou slyšet jen náhodné hlásky; anebo několikametrový rudý transparent s ruským nápisem „Na nic si nestěžuju a všechno se mi líbí, i když jsem tu nikdy nebyl a nic o tomhle místě nevím“, instalovaný v roce 1977 skupinou Kollektivnyje dějstvija na mýtince kdesi za Moskvou.

Tvůrci, tvůrkyně i uskupení z různých zemí východní Evropy hledali v druhé polovině 20. století nové způsoby jazykového vyjádření (někdy až na samotné hranici toho, co zpravidla považujeme za jazyk), aby nakonec podávali zprávu o úskalích a omezeních jakéhokoli sdělování. Neplatí to sice pro všechna vystavená díla, jde ale přinejmenším o zřetelnou linii procházející expozicí Památníku národního písemnictví, kterou připravili Tomáš Glanc a Sabine Hänsgen a která je do konce října k vidění v pražském letohrádku Hvězda.

Výstava už v drobných obměnách procestovala přes deset evropských měst včetně Drážďan, Bělehradu nebo Žiliny – sám jsem ji před třemi lety viděl v hale libereckých lázní. Unikátní a zároveň autoritativně pravidelný půdorys renesančního letohrádku ve tvaru šesticípé hvězdy si ale vyžádal uspořádání do šesti stejně rozsáhlých sekcí: audiogesta, tělesná poezie, intervence do veřejného prostoru, performance čtení a psaní, jazykové hry. Určitě to nebylo snadné už proto, že mnohé z exponátů se pohybují na pomezí hned několika „kategorií“ – srbsko­-maďarská performerka Katalin Ladik například pracuje s veršem, neartikulovaným zvukem, vizualitou i vlastním tělem, lotyšská skupina NSRD (Workshop pro obnovu nepocítěných pocitů) zase pořádala happeningové procházky po trati na předměstí Rigy a vydávala hudební alba. I tak se ale podařilo rozmístit díla devadesáti tvůrců velmi uspokojivě. Škoda jen, že návštěvnost podle všeho zůstává nízká. Výstava, jež ukazuje bohatství východoevropské experimentální a neoficiální kultury, je totiž zároveň podnětem k promýšlení toho, co vlastně znamená (naše) východoevropanství.

Žižkov a Moskva

Těžko si nevšimnout zvláštní spřízněnosti, která spojuje díla vzniklá v zemích od Pobaltí po bývalou Jugoslávii a od Česka po Ukrajinu a Rusko, přičemž jejich tvůrkyně a tvůrci o sobě zpravidla navzájem ani nevěděli. Odkazy ke komunistickým režimům, za nichž většina exponátů přišla na svět a jež jim bránily svobodně se šířit, jsou přitom málokdy explicitní a často zcela nepřítomné. Kurátorská dvojice se ostatně nechtěla omezovat na dokumentování disentní tvorby: na úvodním panelu sice píše, že „právě ve východní Evropě pozorujeme po celá desetiletí citlivost vůči moci a zároveň vůči křehkosti jazyka“ a že se „jazyk ocitl v komunikačním a politickém ‚zajetí‘“, dodává však, že úsilí vymanit se z mocensky kontrolovaných komunikačních forem je patrné i v současné tvorbě. I když těžiště výstavy tvoří díla vzniklá před rokem 1989, zastoupeno je i období od turbulentních devadesátých let po současnost – nově například vizuální poezií původem ázerbájdžánského umělce Babiho Badalova, v níž se prolíná latinka a cyrilice.

Otázky po významu rozrůzněného společenského kontextu, v němž probíhají v širokém slova smyslu poetické performance dnes, vzbuzuje například zařazení happeningu Nikdy se to nestalo (2022), během nějž Vladimir 518 a Epos 257 na parkovišti u tehdy ještě Koněvovy ulice na Žižkově spálili hromadu knih za zvuků projevu Vladimira Putina ohlašujícího „speciální vojenskou operaci“. Těžko nesdílet jejich postoj – jenže v tom je právě problém, protože vyjádřením hegemonního názoru české společnosti, nota bene jejích elit, nic neriskovali. K duchu výstavy tak možná lépe sedí intervence Pussy Riot na stadionu Lužniki z roku 2018, jíž je věnován prostor ve stejné sekci. Třebaže skupina už mohla dávno počítat s podporou západního liberálního publika, narušení fotbalového zápasu mezi Chorvatskem a Francií na mistrovství světa v putinovské Moskvě znamenalo podstatně důraznější gesto. Fotka členky Pussy Riot s fotbalistou Mbappém tehdy obletěla světová média, téměř nikde se ale nepsalo o tom, že akce požadující politickou svobodu v Rusku zároveň vtipně upomínala na výročí smrti konceptualisty a pozdně sovětského disidenta Dmitrije Prigova, konkrétněji na jeho báseň o „nebeském“ a „pozemském“ policistovi. Video s recitací básně Milicionář (1985) v podání samotného Prigova je ostatně na výstavě k vidění na stojanu o pár kroků dál.

Východoevropský úkol

Zařazením těchto děl výstava naznačuje, že východoevropská perspektiva dává ­smysl i po změně geopolitické situace. Jde ale o něco víc než o postkomunistické vyrovnávání se s minulou epochou a změnou společenských podmínek? Právě to totiž bývá většinou s „východoevropanstvím“ spojováno. Zkušenost dlouholeté diktatury a cenzury je od něj sice neodmyslitelná, ale domnívám se, že společná zkušenost východoevropských zemí včetně té naší leží hlouběji. Slova kurátorů o „citlivosti vůči moci a křehkosti jazyka“ mi připomněla jinou (jen zdánlivě nekompatibilní) kulturní definici východní Evropy, s níž přišel americký slavista Andrew Baruch Wachtel: jde o „část světa, kde byla literatura tradičně nadhodnocena“.

Jak Wachtel vysvětluje v knize Po komunismu stále důležití? (2006, česky 2017; viz A2 č. 22/2018), v zemích od Estonska po Bulharsko a od Česka po Ukrajinu (Rusko je přece jen speciální případ) předcházela kulturní, literární a především básnická emancipace té politické. Do 19. století vstupovaly tyto země jako více či méně utlačované součásti impérií, zatímco skoro všechny západoevropské země byly nezávislé a většinou těžily z koloniálních panství. Zkušenost jazykové a kulturní produkce v době ustavení moderních literatur tu proto byla jiná než v zemích, jejichž právo na existenci nikdo nezpochybňoval. Být básníkem z Litvy nemohlo být totéž jako být básníkem z Paříže. Východoevropané tak chtě nechtě sdílejí příběh národního obrození skrze literaturu, které sice vyneslo básníky na piedestal a dalo básnickému slovu extrémní prestiž (na což pak navázaly komunistické režimy důrazem na oficiální literaturu a potíráním té nevyhovující), ale zároveň vepsalo do kultury povědomí o jeho nesamozřejmosti. Což nás obloukem vrací k „moci“ a „křehkosti“ jazyka, o níž vypovídá výstava Poezie a performance. Rozšiřovat možnosti slova až na samu mez a zároveň poukazovat na jeho nedostatečnost či zrádnost – sypat písmena do moře, nahrávat na magnetofony nesrozumitelné básně a být u toho zároveň vtipní i vážní – se pak může jevit jako vpravdě východoevropský úkol.

P. S.

„Depresivní zážitek – hrůza,“ zní jeden z mála delších zápisů v návštěvní knize. „Opravdu toto zajímá českého člověka? Já říkám škoda peněz – kde je naše vlastenectví, kde je Jirásek? Musel ustoupit tomuto umění?!!? ŠKODA PENĚZ.“ Berte to jako poslední argument, proč byste výstavu měli vidět.