Když skoro před čtvrtstoletím uspěl v rakouských volbách Jörg Haider a do vlády vstoupila ultrapravicová Svobodná strana Rakouska, znamenalo to – tenkrát ještě – šok. Maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás tehdy varoval, že rakouská situace není lokální deviací, ale ukazatelem širšího trendu. Nazval ho postfašismus.
Jistojistě na levici (a také u některých liberálů) existuje sklon označovat až příliš mnoho věcí za „fašistické“. Nesmrtelně to zparodovala jedna epizoda seriálu Červený trpaslík, kde sedmnáctiletý Lister přidává přívlastek „kryptofašistický“ k tolika substantivům, až vyprovokuje své starší alter ego k výkřiku: „Přestaň říkat, že je všechno kryptofašistický. Děláš ze mě úplnýho debila!“ Levičáci i liberálové by si tohle měli říkat častěji. Nejenže je fašismus tabu, ale stal se také zaklínadlem, které má vyhnat zlé síly za práh slušné společnosti. Nelze si pak neklást otázku: Má v tomto kontextu srovnání s fašismem vůbec nějakou analytickou sílu, můžeme si z něj něco smysluplného odnést? Nebo bude vždy jen odvádět pozornost od současnosti k dostatečně jasné, černobílé minulosti?
Smrt osvícenství
Před dvěma roky zesnulý maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás se na přelomu devadesátých a nultých let ve svých textech o postfašismu …
