Proroctví postfašismu

Jistojistě na levici (a také u některých liberálů) existuje sklon označovat až příliš mnoho věcí za „fašistické“. Nesmrtelně to zparodovala jedna epizoda seriálu Červený trpaslík, kde sedmnáctiletý Lister přidává přívlastek „kryptofašistický“ k tolika substantivům, až vyprovokuje své starší alter ego k výkřiku: „Přestaň říkat, že je všechno kryptofašistický. Děláš ze mě úplnýho debila!“ Levičáci i liberálové by si tohle měli říkat častěji. Nejenže je fašismus tabu, ale stal se také zaklínadlem, které má vyhnat zlé síly za práh slušné společnosti. Nelze si pak neklást otázku: Má v tomto kontextu srovnání s fašismem vůbec nějakou analytickou sílu, můžeme si z něj něco smysluplného odnést? Nebo bude vždy jen odvádět pozornost od současnosti k dostatečně jasné, černobílé minulosti?

Smrt osvícenství

Před dvěma roky zesnulý maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás se na přelomu devadesátých a nultých let ve svých textech o postfašismu (příští rok by je mělo souhrnně vydat nakladatelství Filosofia) pokusil charakterizovat situaci, kdy v rakouských volbách zvítězili Haiderovi Svobodní a posléze vstoupili do vlády (zatím jako slabší partneři). Jeho koncept „postfašismu“ ale neměl být jen další variantou děsu z „krajní pravice“ a snahou uzavřít ji v nějakém „sanitárním kordonu“. Ukázal naopak, že úspěch krajní pravice a to, jak rezonuje s některými prvky pravice mainstreamové (Tamás vedle bavorské a severoitalské pravice zmínil i svého bývalého přítele a spolubojovníka z demokratizačního hnutí Viktora Orbána, jehož posun v té době viděl jen málokdo), má hlubokou systémovou logiku. Krajní pravice uspěla, protože nejostřeji vyslovuje definici situace, již pomalu akceptuje celý hlavní proud.

Tamás pojmenoval hlavní jádro postfašismu jasně. Nemusí vůbec jít o politickou diktaturu. To, oč se skutečně jedná, popsal jako ztrátu osvícenského horizontu univerzálního občanství. Postfašistickou situaci vylíčil jako stav, kdy nepotřebujete führera, zrušení voleb a odbourání demokracie a právního státu. Vtip spočívá v tom, že se demokracie, právní řád a občanství týkají stále menšího počtu lidí. Pro ty ostatní tu zbude kombinace morální a společenské stigmatizace a mimořádných opatření, jako jsou donucovací režimy, uprchlické tábory, zábrany na hranicích, rakety bombardující jejich města, násilné bojůvky a nejrůznější „domobrany“.

Osvícenství lze interpretovat mnoha způsoby. Podle Tamáse bylo jeho zásadním dlouhodobým důsledkem spojení lidství s právy a občanstvím coby jejich praktickým předpokladem. V pojmu občanství je přítomná rovnost jakožto popření předchozí společnosti stavů. Bereme­-li vážně představu, že se občanství rozšíří na všechny, že se kromě Francouzů bude týkat i Haiťanů, vytváříme materiální a politickou základnu pro lidskou rovnost. Tamás se domnívá, že jsme tuto představu měli – a že jsme ji opustili. Zatímco v období studené války nás imaginárno teorie modernizace vedlo k představě, že politická rovnost se bude výhledově týkat všech, dnes tiše akceptujeme, že Haiti nebo Gaza budou nejspíš navždy peklem – a totéž že se bude patrně týkat i některých menšin v našich společnostech, například Romů. Toto vědomí je tak tíživé, že si je málokdy připustíme vcelku. Občas proti jednotlivým projevům postfašismu protestujeme, svůj přístup ale nezměníme. Většinu času se spíš díváme jinam.

Duální stát

Univerzální občanství přitom je i není radikálním požadavkem. Bylo slučitelné i s určitou podobou nacionalismu – s demokratickým nacionalismem italského filosofa Giuseppa Mazziniho či československého prezidenta Masaryka a s představou, že ke zpřístupnění univerzálních hodnot a lidské rovnosti dojde tím, že každý bude členem dílčího občanského společenství a univerzální hodnoty mu budou zprostředkovány národní kulturou, chápanou jako příhodné médium, skrze které se podílí na jejich tvorbě.

Podle Tamáse jsme osvícenský příslib univerzálního občanství ztratili. Jestliže po roce 1945 se takto pojaté občanství stalo základním východiskem pro všechny a hlásili se k němu i tyrani, kteří je v praxi popírali, po roce 1990 jsme se náhle a překvapivě ocitli ve světě, v němž se toho sice hodně namluvilo o konci dějin a vítězství liberální demokracie a lidských práv, fakticky se ale s obojím pro mnohé přestalo počítat. U stále větších skupin – obyvatel globálního Jihu, příslušníků menšin, lidí z chudinských předměstí, migrantů uvízlých mezi převaděčskými cestami a uprchlickými tábory – se zkrátka nebere vážně představa, že by se mohly stát rovnocennými občany světa. Jsou pro ně vyhrazeny režimy zvláštního zacházení, které mají často podobu permanentních výjimečných stavů.

Jádrem historického fašismu podle Tamáse je to, co označuje jako „duální stát“. Tamás tu vychází z Georgese Bataille a jeho popisu fašismu jako extrémního projevu suverenity a také z konzervativního a nacistického právního myslitele a ideologa Carla Schmitta, pro jehož pojetí politiky se stalo klíčovým rozlišování mezi přítelem a nepřítelem a rovněž možnost vyloučit někoho z občanství, zbavit ho vztahu k jeho politickému společenství, a tím i práv. „Duální stát“ znamená soužití státu „normativního“ a „pregorativního“. Zatímco normativní stát ve vztahu k občanům zachovává přinejmenším některá pravidla, stát „pregorativní“ je založený na svévoli a výjimečných opatřeních vůči vyloučeným. Normativní stát je sférou pravidelnosti, pregorativní stát oblastí neustálých, často brutálních, výjimek. Tou nejčastější je už samo vymezení populací, které jsou pregorativnímu státu vydány všanc.

Myšlení v pohybu

Zdá se, že Tamás na konci devadesátých let zahlédl obrysy budoucnosti. Měl k tomu dobré předpoklady. Filosof narozený roku 1948 vyrůstal jako Maďar v Rumunsku a zažil šikanu Ceauşescova režimu, který své neúspěchy kompenzoval protimaďarským nacionalismem. Posléze se přestěhoval do Maďarska a zkraje osmdesátých let vstoupil do ­opozice. Jeho první kniha A szem és a kéz. ­Bevezetés a politikába (Oko a ruka. Úvod do po­­li­ti­ky, 1983) byla ovlivněná klasickým anarchismem a hlásila se k tradici svobodného socialismu anarchosyndikalisty Ervina Szabóa. Když se v posledních letech režimu rozvinula demokratická opozice, Tamás patřil k jejím klíčovým představitelům. Na jedné z fotografií je zachycen, jak řeční, zatímco jej brání živý řetěz ostatních členů opozice. Když se jednomu z těch mužů zaklesnutých v živém řetězu podíváte do tváře, spatříte mladého opozičního aktivistu Viktora Orbána…

Poté, co režim padl, oba se stali poslanci nového demokratického parlamentu. Tamás byl tehdy plný nadějí, i když (jak později uvedl v rozhovoru s Lukášem Matoškou pro časopis Kontradikce), nikdy „nebyl tak naivní a sentimentální jako řekněme Václav Havel“. Tamáse inspiroval politický liberalismus i konzervativní myšlení – v té době ho oslovili britští toryové. V parlamentu vydržel do roku 1994. Zpětně na tu dobu vzpomínal (v rozhovoru pro New Left Review, jehož zkrácený překlad najdete v A2 č. 16/2013) se značnou mírou reflexe i sebeironie: „Obzvláště pokořující je, že i nejjednodušší trockista nebo militantní anarchosyndikalista viděl jasněji než věhlasní a brilantní teoretici, že jakkoli zasloužená byla konečná porážka sovětského bloku a sovětského stylu státního kapitalismu, jakkoli pochopitelné a prospěšné bylo následné východoevropské poblouznění svobodou a právy, byla to současně historická katastrofa, zvěstující úpadek moci pracující třídy, kultury odporu, konec dvou století blahodárného strachu vládnoucích tříd. Co bylo v Marxově Kapitálu filosofickou konstrukcí a idealizací – kapitalismus jako totální systém s kapitálem jako jediným subjektem –, se stalo hmatatelnou každodenní skutečností.“

Konturám reálného kapitalismu věnoval Tamás řadu esejů, z nichž vyšel v češtině vý­bor K filosofii socialismu (2016). Účastnil se alterglobalizačního hnutí i pokusů o založení radikálně levicové a ekologické strany v Maďarsku. Stal se výraznou postavou opozice proti Orbánovi, kvůli čemuž nemohl získat místo na žádné budapešťské univerzitě. Zemřel 15. ledna 2023. Orbán k tomu napsal na svůj facebook: „Přátelé svobody odcházejí.“

Ideologie přirozenosti

Díky svým zkušenostem dokázal Tamás vidět i překvapivé souhry zdánlivě protikladných postojů. Jaká je ta nejpodstatnější v našem případě? Zdálo by se, že liberální ideologie, ať už volnotržní, či lidskoprávní, je protipólem postfašismu. Volný trh byl koneckonců nejsilnějším motorem při odbourávání stavovských rozdílů a lidská práva byla prosazována jako konečná záruka obrany člověka před zvůlí toho, co Tamás, jak už víme, označuje jako „pregorativní stát“. Jenže reálný liberalismus v tomto ohledu selhal. Volnému trhu nepřekáželo udržování různých skupin lidí v zónách odlišných práv a nároků, neboť to znamenalo snížení nákladů na pracovní sílu. Bojovníci za rozšiřování lidských práv v rámci bohatých zemí globálního severu zase měli sklon odvracet zrak před faktem, že milionů lidí se mnohá základní práva netýkají.

V přednášce, kterou pronesl ve Vídni na jaře 2017, Tamás postihl i hlubší důvod, proč liberalismus nedokáže čelit postfašismu. Coby bývalý disident analyzoval myšlení disentu jako jeden z kořenů naší současnosti. Všiml si přitom, že v mnoha ohledech protikladné názory lidskoprávně orientovaných disidentů a neoliberálních stoupenců volného trhu mají jeden společný jmenovatel: důraz na přirozenost. Zatímco disidenti jako Havel evokovali „přirozený svět“ spontánních a autentických lidských společenství proti utlačivé umělosti struktur, neoliberálové zdůrazňovali přirozenost „spontánního řádu“ založeného v tržních interakcích proti jakýmkoli „umělým“ regulacím.

Tento důraz na přirozenost podle Tamáse pootevřel dveře další představě o přirozenosti: důrazu na domněle „přirozené“ rozdíly mezi rasami oproti snahám o „umělou“ rovnost. Garantem zde byla sama „příroda“, v níž přece také vítězí silnější… Právě pro svůj důraz na přirozenost nedokázal současný liberalismus novým podobám rasismu dobře čelit – a v mnoha případech před nimi kapituloval. Buď se díval jinam, nebo přímo převzal jejich definici situace, maximálně převlékl „Romy“ za „nepřizpůsobivé“ a „uprchlíky“ za „ekonomické migranty“, aby se špatné zacházení nejevilo jako nespravedlnost, a místo toho se zdálo, že si ho dotyční zkrátka „zaslouží“.

Dvě námitky

Vůči diagnóze postfašismu lze formulovat dvě námitky. Především jako diagnóza vyvolává dojem, že jsme něco podstatného ztratili, že žijeme v regresu z něčeho už dosaženého. To je ale tak trochu optický klam. Poválečné přijetí představy o univerzálním občanství bylo založeno na tom, že nároky většiny světové populace jsou dostatečně vzdálené od Euroameriky, že se nás v zásadě netýkají, nebo nanejvýš nepřímo. Byl to optický klam a globalizace s ním skoncovala. V epoše mnohem intenzivněji propojeného světa si uvědomujeme vazbu vlastního (jakkoli omezeného) štěstí na neštěstí těch druhých, stejně jako souvislost našeho (abychom mluvili o středoevropském regionu) zahrnutí do západního klubu bohatých s vyloučením zemí globálního jihu. Můžeme se dívat jinam nebo doplnit vyloučení morálním pohrdáním, abychom si nějak zdůvodnili, že ti méně šťastní si svůj osud „zasloužili“. Před základním faktem nespravedlivé nerovnosti a toho, že se jednotlivé nerovné pozice vzájemně ovlivňují a často podmiňují, však nedokážeme uniknout. Dříve jsme si mohli na dálku blahosklonně představovat, že se všichni jednou budou mít stejně dobře jako my. Dnes víme z bezprostřední blízkosti, že bychom se o svůj (často relativní) blahobyt museli podělit. Nepřišli jsme o reálné směřování k univerzálnímu občanství, ztratili jsme iluze o snadné možnosti univerzálního občanství.

Druhá námitka je historická. Tamás vybírá z fašismu jako jeho podstatu kritiku osvícenského univerzalismu, to ale zastírá, že tato kritika byla charakteristická pro mnohem širší množinu myslitelů a hnutí. Antiosvícenský proud (2006), jak nazval svou knihu nedávno zesnulý izraelský historik Zeev Sternhell (zraněný bombou, kterou mu poslali osadničtí teroristé za to, že obhajoval osvícenské hodnoty v kontextu izraelsko­-palestinského konfliktu), zahrnoval mnohé konzervativce, ale také některé okrajové postavy na levici – za všechny můžeme jmenovat Georgese Sorela. V meziválečném Německu jej představovali zejména stoupenci „konzervativní revoluce“, kam lze zahrnout jak proroka „úpadku civilizace“ (a vzor našeho Miroslava Bárty či Stanislava Komárka a jim podobných) Oswalda Spenglera, tak spisovatele Ernsta Jüngera, hlásajícího estetiku války a „frontového zážitku“.

Odkaz k fašismu je historicky oprávněný proto, že se v meziválečném období prosadila právě tato extrémní forma antiosvícenství, a také proto, že velká část konzervativních elit s fašisty v Itálii a s nacisty v Německu uzavřela nerovné spojenectví z pozice slabšího. Zároveň je ale zavádějící v tom, že v dnešní době velmi často fašisté nevítězí. Současná krajní pravice se mnohem víc podobá meziválečné konzervativní revoluci. Z antiosvícenského proudu se ke slovu dostávají spíše jiné podmnožiny než ta, kterou by dávalo smysl přiřazovat k fašismu. Mimo to ulpívání na tomto slově může příliš zvyšovat práh citlivosti (jako by útoky na rovnost motivované konzervativně nebyly stejně zavrženíhodné jen proto, že nejsou fašistické).

Rétorika postfašismu tak může – i proti Tamásovým záměrům – vést k hledání hlavních politických výzev na politickém okraji marginálních fašizujících bojůvek, zatímco ony jsou už pevně zasazeny v politickém mainstreamu, mezi „slušnými“ konzervativci i některými liberály, kteří bojují s „fašistickou“ a „populistickou“ „hrozbou“ – a v rámci tohoto boje také sem tam uplatní prostředky „pregorativního státu“, sem tam pořádně skřípnou nějakou nepopulární menšinu, vyjádří pochopení pro masakr Palestinců nebo přispějí k uzavření uprchlíků ve „výjimečných opatřeních“ někde v zemi nikoho…

Ubránit lidskost

Když Tamás formuloval svou diagnózu postfašismu, odmítl vnímat jako naději tehdy módní multikulturalismus. Vnímal jej spíš jako institucionalizaci nerovností spojenou s falšující rekonstrukcí kultur: příkladem mu byla výuka pákistánských a afghánských muslimů na britských „muslimských“ školách, kde byli socializováni do arabské kultury, která přitom nikdy nebyla součástí jejich tradic.

Naději naopak viděl v alterglobalizačním hnutí a duchu protestů, jako byly ty v Seattlu. Byla to naděje uměřená: síla těchto protestů se nemohla ani zdaleka měřit s mocí osvobozených sil mezinárodního kapitálu ani s tendencemi k postfašismu – a Tamás nebyl tak naivní, aby to neviděl. Alterglobalizační hnutí jsme přitom postupně ztratili, naděje s ním spojené během nultých let vesměs vyvanuly. Postfašistické proroctví se naopak z varování stalo diagnózou. Nejenže nástupci Jörga Haidera vyhrávají rakouské (a také italské, brazilské, americké a jiné) volby, především jsme se všichni smířili se situací, kdy se občas díváme jinam, kdy si uvědomujeme, že ač bychom sebevíc chtěli, univerzální občanství nebude pro každého. Klimatická krize tuto vizi budoucnosti jasně a tvrdě podtrhla. Žijeme zkrátka ve světě, kde většina z nás v tichosti – ale stále víc lidí nahlas – akceptuje, že různé životy mají velmi různou cenu.

Ve své době představovala Tamásova diagnóza proroctví. Jeho jazyk mohl působit přepjatě, ale jeho obsah se nakonec ukázal jako přesný. Čím je dnes? Řekl bych, že inspirací k politickému jednání usilujícímu o co největší univerzalismus. Nejen v zájmu těch, kteří jsou vylučováni z univerzálního občanství a tím i z lidskosti. Právě tak v zájmu udržení našeho lidství.

Autor je politolog a publicista.