Poslední eskalace izraelsko-libanonského konfliktu odhaluje hlubokou propast mezi lokální realitou a mezinárodní politickou reakcí. Zatímco místní obyvatelstvo čelí každodennímu násilí a nejistotě, světoví lídři se zaměřují na diplomatická prohlášení a strategické zájmy.
Dětští uprchlíci z jižního Libanonu uklízejí své dočasné bydliště na ulici v Bejrútu. Foto Philippe Pernot
Libanon je na pokraji kolapsu, ozývalo se, když do země v roce 2015 přišlo milion a půl lidí ze sousední Sýrie. Znovu pak poté, co se Libanon po krátkém momentu naděje během revoluce v roce 2019 propadl do hluboké ekonomické krize. Ozývá se to i nyní. Ti, kteří volání slyšeli, si možná říkají: Není Libanon na pokraji kolapsu už nějak dlouho? A kdy už tedy nastane definitivní zhroucení?
V současném Libanonu se posouvají i vyprazdňují významy slov. Například sdělení „Jsem v pořádku“ dnes znamená pouze „Jsem naživu“, případně „Nejsem fyzicky zraněný“. Podobný osud potkal pojem kolaps. Pokud nestačí slova, můžeme se podívat na řeč čísel. Nedaří se jim sice zachytit, jak ničí lidské životy na tolika jiných úrovních, než je pouhá smrt, ale mají určitou vypovídající hodnotu: více než dva tisíce mrtvých. Válka sice v Libanonu trvá již přes rok, naprostá většina lidí však byla zabita v době, která uběhla od eskalace v polovině září. Zhruba deset tisíc zraněných. Nejspíše přes milion vysídlených lidí. Žádné z těchto čísel ale neukazuje, jak dotyční zemřeli, jak vážná jsou jejich zranění, co si s sebou stihli vzít, než odešli z domu. A zda nyní spí na gauči u přátel, nebo pod plachtou na ulici. Čísla také neukazují devastaci životního prostředí. Neukazují, jaké míře traumatizace jsou Libanonci vystaveni nejenom v důsledku reálné, ale i psychologické války. Jak jinak by se současná situace v zemi dala nazvat než jako naprostý kolaps?
Normalita války
V každé kavárně, která si to může dovolit, je zapnutá televize, na níž nepřetržitě běží zpravodajství ze všech blízkovýchodních oblastí postižených válkou: Bejrút, jižní Libanon, údolí Bikáa, Gaza, Západní břeh, občas Sýrie. Lidé ale na obrazovkách a displejích svých telefonů pozorují záběry výbuchů se stále otupělejšími pocity. To, co viděli včera, nejspíš uvidí i zítra. V Libanonu není generace, která by nezažila válku. Vede to k nesmírně pestré paletě reakcí na trauma, od úzkostí přes paniku až po velmi rozšířené mávnutí rukou: „Válka, to známe… Tu tady pijeme s mateřským mlékem.“ V poslední době se v Libanonu stále častěji setkáváme s vtipem, že lidé v arabských zemích netrpí posttraumatickou stresovou poruchou, neboť nemají šanci dostat se do postfáze.
Situace z lidí vytahuje to nejlepší, ale i to nejhorší. Tisíce obyvatel nechaly všeho a pracují jen na tom, aby byly lidem na útěku zajištěny alespoň nejzákladnější potřeby. Válka ale otřásá křehkou strukturou společnosti a zdůrazňuje její sektářské i ekonomické rozdělení. Během krize vystupují na povrch zakořeněné třídní a rasistické pořádky.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém projevu vyzval Libanonce k odstranění Hizballáhu, nebo bude země čelit podobné destrukci, jakou Izrael provádí v Gaze. Státy, které stojí za Izraelem, zatím mluví o „limitované“ vojenské operaci. Jak ale v podcastu The Take řekl korespondent webu HuffPost Akbar Šahíd Ahmad: „Tvrdit, že to bude limitované, může jen bílý muž, který si myslí, že milion mrtvých hnědých lidí je v normě.“ Situace navozuje pocit opuštění a zrady. „To, že by pro nás něco udělal Západ, mě ani nenapadlo. Kde jsou ale další arabské státy? Kde jsou?“ ptá se vztekle, ale rezignovaně muž, který před deseti lety uprchl před válkou v Sýrii.
Libanonci jsou často oceňováni pro svou resilienci. „Už nechci být odolný, chci jen normálně v klidu žít,“ říká si v posledních dnech čím dál tím více lidí. I kdyby válka v této vteřině přestala, její následky budou nedozírné. Bude to něco, co přichází po kolapsu, i když ještě nevíme, jak tomu říkat.
Mezinárodní diplomacie zatím už rok hraje vlastní hry s čísly i slovy. Izraelské invazi do Libanonu předcházely měsíce stupňujícího se ostřelování mezi Hizballáhem a Izraelem. Současné kolo násilí začalo oficiálně 8. října 2023. Tehdy Hizballáh začal s bombardováním pohraničních a sporných oblastí s poukazem na podporu Hamásu v Gaze. Spolu s tím se rozběhla i diplomatická jednání, zprostředkovaná primárně Spojenými státy a Francií a směřovaná k uklidnění situace. Základem měla být snaha o nalezení nového způsobu koexistence na jižní libanonské hranici, díky němuž by se dalo předejít otevřené, neomezené válce a jejímu potenciálnímu rozšíření do celého regionu.
Řešení mělo být primárně postaveno na půdorysu rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1701 z roku 2006, jež ukončila předchozí válku mezi Izraelem a Hizballáhem. Ta vycházela z několika hlavních bodů: odzbrojení nestátních aktérů prostřednictvím libanonského politického procesu, respektování libanonské suverenity ze strany Izraele a přítomnosti Prozatímních jednotek Organizace spojených národů v Libanonu (UNIFIL) a libanonské armády v jižních regionech. V kontextu současného vývoje není třeba podotýkat, že žádná ze stran rezoluci nikdy plně nenaplnila a její obojaká formulace týkající se úkolů UNIFIL se stala předmětem řady kontroverzí, které se projevují i v těchto dnech.
Příměří v nedohlednu
Izrael vstupoval do jednání o příměří s požadavkem odsunutí bojovníků Hizballáhu a posílení přítomnosti libanonské armády a mezinárodních jednotek na libanonské hranici. Libanon zase upozorňoval na každodenní narušování libanonské suverenity ve vzdušném prostoru. Hizballáh odmítal ukončit své bojové operace, dokud nebude uzavřeno příměří v Gaze. Všechny strany nicméně deklarovaly, že se chtějí vyhnout rozsáhlému konfliktu. Především z izraelské strany však začalo docházet k rozšiřování bombardovaných cílů, zatímco Hizballáh zřejmě stál za smrtícím úderem na drúzské město na okupovaných Golanských výšinách. Rozhovory o příměří se tak dostaly do mrtvého bodu.
Během září 2024 došlo v rychlém sledu k zesílení izraelských leteckých úderů a odpálení výbušnin v pagerech a dalších komunikačních zařízení Hizballáhu a zároveň k údajnému průlomu v jednáních o příměří. Podle informací uniklých do médií měly obě strany signalizovat, že jsou připraveny k jednání o odsunu bojovníků šíitského hnutí od izraelské hranice. Šlo však buď o misinformace, anebo o taktický trik, neboť během následujících dnů byl zabit vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, následovala izraelská invaze, a tím pádem i krach diplomatických jednání. Američtí vyjednavači, podle některých zdrojů pozitivně překvapeni rozsahem škod, které Hizballáh utrpěl, v reakci na to prohlásili, že v tuto chvíli nevidí prostor pro příměří a podporují izraelskou invazi.
V současné době patrně neexistuje síla, která by byla schopná nebo ochotná vynutit příměří a reagovat na kolaps, jemuž Libanon čelí. Zatímco americká diplomacie se omezuje na snahy o omezení regionální eskalace konfliktu a nastavení limitů izraelských úderů v Libanonu, na úrovni Evropské unie výzvu k zastavení bojů zablokovala Česká republika.
Údajným důvodem podle mluvčího Černínského paláce bylo, že usnesení nepožadovalo stažení Hizballáhu od izraelské hranice a omezovalo právo Izraele na sebeobranu. Přinejmenším první z požadavků se nicméně objevil v samostatném prohlášení šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella. Volání po příměří se ovšem české diplomacii s její neomezenou podporou izraelských akcí stále jeví jako nepřijatelné.
Autorka je doktorandka antropologie na FSV UK. Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.