Blíží se 17. listopad. Ten den se v Praze už tradičně konají dvě slavnosti spojené s karnevalem: satirický průvod Sametové posvícení, jehož účastníci prostřednictvím masek subverzivně glosují nejrůznější společenské a politické nešvary, a Korzo Národní, které je všechno možné, jen ne podvratné. Organizátoři druhé akce se snaží v účastnících vyvolat pocity jednoty a blízkosti, jaké zažívali protestující před pětatřiceti lety. Spíše než karnevalového smíchu využívají historického patosu.
Korzo Národní již několik let začíná brunchem u dlouhého prostřeného stolu. Poté, co se návštěvník posilní a proplete mezi cirkusáky na chůdách a ve stejnokrojích Veřejné bezpečnosti, může si zajít posedět do obýváku Václava Havla a poslechnout si, jak známé osobnosti čtou kanonizovaná moudra ze státníkova díla. Nejslavnějšího sametového revolucionáře ale můžete potkat i fyzicky: na minulých ročnících byl ztělesněn herečkou s nalepeným knírkem – ráčkování ani zdvižené prsty do tvaru „vé“ samozřejmě nemohly chybět. Návrat do revolučních dní pravidelně vrcholí hromadným zpěvem Modlitby pro Martu (avšak bez Marty, protože Kubišová se podobným připomínkovým událostem vyhýbá). Hymna sametové revoluce v sugestivní atmosféře chladného večera dostává účastníky se svíčkami v ruce do těsné blízkosti historického okamžiku. A patos dosahuje hranice únosnosti.
Ne, že by se s jinými státními svátky nepojily přepjaté emoce, ale 17. listopad všechny ostatní převyšuje teatralitou i bezuzdností v užívání metafor. A kde jsou metafory a patos, tam nemůže scházet ekonom Tomáš Sedláček. V minulosti tak třeba vyzýval přítomné, aby kritiky liberální společnosti „kropili pravdou a láskou“, a demokracii přirovnal k autu, které samo nezaparkuje. Šlo pochopitelně o zdůraznění všeobecně přijímaného názoru, že demokracie se neobejde bez naší péče. A ejhle – v roce 2024 už máme auta, která zaparkují i bez řidiče…