Současným úkolem literárního muzea je zprostředkovat významotvornost literatury i v době, kdy ztratila postavení kulturně hegemonního média. Takový je alespoň názor Aleny Petruželkové z Památníku národního písemnictví, která se podílela na přípravě stálé expozice Rozečtený svět. Jak se při vystavování literatury vyhnout její mauzoleizaci a lze problematizovat zažité způsoby jejího vnímání?
Vstupní text expozice Rozečtený svět začíná otázkou, co vlastně vystavujeme, vystavujeme-li literaturu. Předpokládám, že tato otázka zásadním způsobem formovala podobu expozice. Odpověděla byste na ni dnes jinak?
V odpovědi na tak složitou otázku jsme se museli omezit jen na to, co jsme v úvodu k expozici považovali za nejdůležitější sdělení pro návštěvníka. Fakt, že materiální doklady o životě a díle autora nemají přímý vztah k dílu samotnému a že jejich prezentací je pozornost odváděna k vnějším věcem, má sice axiomatickou povahu, ale fenomén literatury nevystihuje zevrubně. V expozici Rozečtený svět jsme se vědomě odklonili od stereotypu historiografické a zvláště biografické metody, která prioritizuje předmětnost autora a která je v literárních výstavách stále vlivná. S obtížemi, které tezi o nevystavitelnosti literatury doprovázejí, jsme se vyrovnávali pečlivým výběrem hledisek a způsobů, jimiž jsme chtěli literaturu v naší expozici představit, a také volbou architektonického …
