Argo 2024, 128 s.
Číst básnickou skladbu Aleše Berného je jako sledovat filmové drama. Autor umně nakládá s osvědčenými postupy vyprávění, těží z konvencí žánru, vládne sugestivními obrazy a jejich kompozicí, odkazuje k jiným, především hudebním textům, a zároveň všechno to umění o umění překonává jedinečnou zkušeností, patřičně rozpuštěnou v tučné fikci. Skladba by mohla být klidně prózou, pokud by autorovi tolik nezáleželo na tom, aby místo o událostech psal o náladě, co po nich zůstává – o melancholickém trnutí mysli, která se ohlíží za uplynulým časem. Titulní Helmovský jez navyšuje hladinu Vltavy u Štvanice, je prostorovou hranicí vnitřního města, která se překlápí v časovou hranici nenávratna. Mluvčí přehlíží z vyšehradských strání ulice rodného Podskalí a věčně tekoucí řeku, opíjí se a vzpomíná. Výčitky se mísí s vděčností. Smyslnou hrubost nočních návratů z hospod střídá něha pozdě prozřelého muže, který zůstal sám. Poněkud barvotiskové scény tělesné lásky ospravedlňuje mohutnost touhy. Zpytování ztracených lásek se prolíná s líčením tragického osudu jedné podskalské rodiny. Skutečným, kolektivním hrdinou skladby jsou místní obyvatelé, jejichž vzájemná účast se obrací v bezohlednost a naopak. Vše se rytmicky opakuje, „lesklé vlny hnědé řeky“ odnášejí se vzpomínkami i jejich tíhu. Ohlížení se je sladké, ale i palčivé, jako šrámy na zdi vyrývané kovovým čelem postele na smrt nemocného. Stesk jednoho člověka povýšený na stesk všech ztracených duší „v tom bílém tichu rána“ devadesátých let.