Skutečným místem našeho zrození bylo vyhnanství. Nezrodili jsme se tehdy, když si jeden člověk ohraničil území a prohlásil je za své. Ani tehdy, když si jiný postavil palác a několik stařešinů ho provolalo králem. Ani tehdy, když jeho syn zbudoval Chrám a učinil ho středobodem svého království. Stalo se to, když jsme byli vyhnáni z Ráje – to tenkrát jsme se zrodili.
Poušť kolem nás rozkvétala v dobách, kdy jsme po ní bloudili – ne, když jsme ji rozparcelovali a obehnali ploty.
Tím, co nás utvářelo, nebyl stát, nýbrž egyptské otroctví, babylonské zajetí a rozptýlení po přístavech a přímořských městech Římské říše, kam nás exil rozesel jako semínka.
Viděli jsme matky našich matek, jak je unášeli do Asýrie a Persie a nedovolili jim vrátit se zpátky. Viděli jsme strýce a synovce v knihovnách Alexandrie, v zahradách Granady, ve školách ve Vilniusu a na tržištích v Soluni, než museli i odtamtud odejít. Viděli jsme také své druhy, jak se plahočí přes Himaláje, …
