Ilustrace Monika Doležalová
„Všechno je na dosah, nejhorší materiální podmínky jsou výtečné. Lesy jsou bílé nebo černé, nikdy se nepůjde spát.“ Touto ironickou větou uzavřel André Breton první odstavec Manifestu surrealismu, který vyšel přesně před sto lety a pokoušel se radikálním způsobem reagovat na situaci, kdy modernímu člověku „tak trochu chybí jakýkoliv důvod k životu“. Právě manifestům, jež usilovaly – či usilují – o probuzení imaginace, abychom v přítomnosti dovedli vynalézat budoucnost, je věnováno téma tohoto dvojčísla. Většina tematických textů se – nepřekvapivě – obrací k avantgardě, tedy ke „zlatému věku“ manifestů. Rozhodně ale nehodláme pouze balzamovat mrtvoly. Péči o „posvátná monstra“ můžeme přenechat těm, kteří sice udržují žánr manifestu při životě, jejich představa zítřka se však až příliš fixuje na včerejšek. Dočtete se o nich v úvodním komentáři Ondřeje Slačálka.
O tom, že touha po lepším světě jde ruku v ruce s potřebou bořit, píše ve svém eseji Jakub Vaníček, který sleduje trajektorii destrukce i hledání nových možností existence od Marxova a Engelsova manifestu přes avantgardu ke kontrakultuře. Nezastírá přitom, že kapitalismus dokázal vstřebat většinu forem subverze, což ovšem neznamená, že by dnes radikální gesta nebyla možná či potřebná. Provokativní, avšak relevantní tezi, podle níž avantgarda přispěla spíše k radikalizaci kapitalistické modernity než k uskutečnění radikálně nové budoucnosti, ohledává Roman Kanda, který konstatuje, že bojovná rétorika má svůj význam až ve chvíli, kdy provokuje k činu, jenž se může stát událostí. Vojtěch Čurda zase ukazuje, že Manifest futurismu nebyl pouhou „slepou vývojovou větví avantgardy“, naopak měl na tradici manifestů zásadní vliv (na čemž nic nemění fakt, že si italští futuristé zadali s fašismem). A konečně tezi, že práce na proměně světa není výlučně lidská záležitost a měla by zahrnovat součinnost s mimolidskými bytostmi, najdeme v exkursu o manifestech feministické teoretičky Donny Haraway, jehož autorkou je Magdaléna Michlová. Teorie se ovšem neobejde bez praxe, a tak poslední letošní vydání A2 doprovází příloha s deseti manifesty vytvořenými na základě redakční výzvy. Jakou mají tyto texty hybnou sílu, posuďte sami; jisté je, že se při jejich čtení nebudete nudit.
„Rádi bychom, aby stačilo napsat na zeď ‚revoluce‘, a ulici by zachvátily plameny,“ napsal v dovětku ke knize Našim přátelům kolektiv skrývající se za označením Neviditelný výbor. Ačkoli A2 hoří výborně, ani my nevěříme v náhlé vzplanutí. Poslední věta Bretonova manifestu má ale pořád něco do sebe: „Existence je jinde.“ O Vánocích to možná platí víc než jindy.
