Všimli jste si, co všechno se dá dnes „doručit“? Stačí si poslechnout představitele někdejší pětikoalice: „Od politika očekávám, že mi dokáže doručit správné řešení,“ říká Marian Jurečka. Ivan Bartoš chce doručovat i po vyhazovu z vlády: „Věřím, že se z toho oklepeme a nalezneme cestu k tomu, jak lidem doručit výsledky naší práce.“ Mezitím už je to ale Martin Kupka z ODS, kdo se chystá „doručit digitalizované stavební řízení, které bude sloužit lidem“.
No dobře, je to přenesený význam, dalo by se namítnout. Anebo konjunktuře doručování pomohl špatný překlad anglického slovesa „deliver“, které má mnohem širší významové pole. Já bych si ale spíš vsadil na to, že ten jev souvisí s rozmáháním neoliberální zakázkové ekonomiky, která naše města zaplnila vyčerpanými poslíčky s krabicemi na zádech a ohyzdnými zásilkovými boxy. Doručit pizzu nebo zvýšení věku odchodu do penze, vždyť je to přece jedno.
Od doručování přitom máme poštu. Nedávno jsem potřeboval odeslat balík z Polska, a když jsem na poště v Lodži vstoupil do vestibulu novorenesanční budovy, zabordeleného policemi s nabídkou vlasteneckých suvenýrů, knižních bestsellerů (nejlíp sem zapadal titul Depresiologie), a dokonce i hřbitovních lamp, hned mě napadlo, že se tu poště daří stejně blbě jako u nás. Jenže polští pošťáci a pošťačky jsou ve stávkové pohotovosti a politické elity slibují, že pobočky rušit nebudou, dokonce je prý přizpůsobí potřebám klientů. To u nás jich vláda zavřela stovky, v Jindřišské skončil noční provoz a zisková Balíkovna se bůhvíproč bude privatizovat. Většina českých politiků – od Václava Klause po Víta Rakušana – vidí ve veřejných službách hlavně zdroje úspor. Z pošty, která by klidně mohla být výdělečná, udělali skomírající podnik a otloukánka veřejných debat, protože fungující poštu nejspíš vůbec nechtějí. Po celá volební období se nám snaží doručit něco, co jsme si neobjednali. A přitom se mohli postarat, aby pořádně doručovala pošta!