S nadějí jsem vyhlížela status umělce. Představovala jsem si, že se bude týkat i profesí, jako jsou překladatelé, redaktorky, zvukaři či kurátorky. A že bude nastavovat trochu jiné podmínky ohledně zdanění a sociálního zabezpečení, než jaké má třeba majitel fabriky, protože specifika i záměr umělecké činnosti jsou prostě odlišné. Minimální měsíční zálohy na sociální a zdravotní pojištění pro živnostníky, a tedy i umělce na volné noze, od ledna stoupnou na téměř osm tisíc. Doufala jsem, že se objeví nějaká právní forma, která bude OSVČ v kultuře aspoň trochu podporovat. Když už tu máme systém, který drobným živnostníkům obecně moc nepomáhá. Dokonce mi občas přijde, že by je nejradši zlikvidoval a poslal do montoven.
Pro zařazení do registru umělců budou muset žadatelé mimo jiné prokázat, že přinejmenším padesát procent jejich příjmů pochází z tvůrčí činnosti. Kolik umělců a umělkyň takovou podmínku splní? V Česku je jen pár spisovatelů, jejichž knihy se prodávají natolik dobře, že představují hlavní zdroj jejich příjmů. Ve výtvarném umění není situace o moc lepší – tipovala bych, že lidí, kteří se uživí prodejem uměleckých děl, budou zhruba dvě desítky. A není těch artefaktů beztak přespříliš? Osobně mi přijde zajímavější pracovat s lidmi, potažmo se společností. Spousta z nás vedle své umělecké praxe učí, restauruje, edituje, kurátoruje, zahradničí, masíruje, sází knihy, fotí na zakázku, šije a podobně.
Například ve Slovinsku existuje status „samozaměstnaných v kultuře“. Aby do něj byl člověk zařazen, potřebuje vykázat veřejnou činnost – ta se boduje podle veřejných výstupů. Stát pak za tyto kulturní pracovníky na volné noze platí zdravotní, sociální a nemocenské pojištění. Český návrh vidí jen výši příjmů. Věřím, že podstata našich činností má i jiné rozměry, které by se měly zohlednit.