Kodudek 2023, 403 s.
Jiřího Sádla považuji za jednoho z nejlepších současných českých spisovatelů navzdory tomu, že ho za spisovatele stále považuje málokdo a bývá řazen spíše do řádu přírodovědců. Kniha s podtitulem „Atlas rostlinstva v zemích exotických spatřovaného s podrobnými vyobrazeními a poznámkami“ potvrzuje výjimečnou pozici biologa, který se záměrně pohybuje na okraji literárního pole a vytváří těžko uchopitelná díla. V terminologicko-metodologickém úvodu se dozvídáme, že na počátku byly obrazy výtvarnice Kateřiny Piňosové, která vytvořila imaginární portréty rostlin a doprovodila je krátkými popisy. Snažila se tak vystihnout ducha květin, které jsou většinou zobrazeny jako humanoidní, zvířecí či hmyzí postavy. V jádru knihy je hra – Piňosová poslala obrázky Sádlovi a on na jejich základě napsal hesla. Učinil tak jako obvykle: kombinuje vědecké informace s vlastními výzkumy v terénu i na Wikipedii a do toho zapojuje poetický jazyk a imaginaci, jejíž horizont může být kosmický i mikrobiální. Texty mají místy povahu zenového kóanu a tak i fungují: snaží se rozbít navyklé způsoby vidění a zprostředkovat okamžik před poznáním. Nechybí ani ironie či poťouchlé výpady, například proti lilkovitým rostlinám. Je pravděpodobné, že tato knížka se nebude číst ani jako krásná literatura, ani jako praktická pomůcka při poznávání rostlin. A pokud ano, má Sádlo pro čtenáře dobrou radu: „Zvlášť zavilí vyznavači jediné pravdy, např. vědecké, protivědecké, umělecké apod., by takovéhle věci, jak se tady píšou, radši ani neměli číst, aby jim nepraskla cévka. No a jestli praskne, tak dobře.“