Ať už v avantgardních manifestech, deklarujících nové estetické názory i politické postoje, nacházíme kritiku buržoazní společnosti, nebo v nich naopak vidíme radikalizaci kapitalistické modernity, nelze jim upřít sílu. Ta spočívá nejen v bojovné rétorice, ale především ve schopnosti provokovat k činu.
V roce 1922 přisoudil Jiří Wolker manifestům úlohu „Janů Křtitelů“ nových uměleckých „evangelií“. Zároveň mluvil o jejich dvojím rozměru: manifest jednak vyzdvihuje novost estetického názoru a určuje vztah nové tvorby ke skutečnosti, jednak onen estetický názor propaguje a zároveň provokuje k činu. Dělá to zpravidla záměrně vyhrocenými formulacemi – André Breton jistě přeháněl, když prohlásil, že Manifest surrealismu (1924) ohrožuje pozemskou existenci, ale možná by byl rád, kdyby tomu tak doopravdy bylo. Výbušná síla manifestu tedy nespočívá pouze v tom, co obsahuje, nýbrž také v tom, jaké reakce vyvolává. Z této perspektivy získává Wolkerův náboženský příměr jistou hloubku, protože křest i evangelium mají vést k proměně našich životů.
Popření, nebo vyvrcholení?
Manifesty první půle minulého století vedly k mnoha odvážným uměleckým činům. Proměnily však i náhledy na to, co tvorba je. Svou radikální rétorikou představily uměleckou …
