Pára z varných konvic se vznáší nad Evropou… a v bělosti porcelánu tiše zvoní třísloviny. Naše všednost tuhne v glazované stěny a vaše stěny – jsou kluzké. Cítíme slunce nad Linglanem. Slyšíme kapky Tibetského deště. Dotýkáme se nebe nad Kagošimou a nespočtu hrubých rukou těch druhých – proletariátu čaje. Poznali jsme svět tak jako vaše hrdla, když procitala v hořkosti. Už svíjíte jazyky v ulitky oolongů? Tajíte své taninové úsměvy? Ano, i naše výdutě jsou nastřeleny barvou „tam“ a „tehdy“. Chápete?
Neberte nám naše zbraně, nemyjte nás! My, nádoby vašeho sprostého potěšení, my, do nichž cpete kila a kila čaje a proléváte litry a litry vody, my, kteří jsme bez ustání naléváni a vyléváni, manipulováni – my brojíme, chvějeme se na poličkách a ve skříňkách. Dost už bylo odstraňování tříslovinných povlaků, hnědých závojů vašich čajových choutek, dost už bylo surového dotyku ježatých houbiček na nádobí, dost už bylo odporných jarových …
