V proslulém Manifestu kyborgů i méně známém, ale vlivném Manifestu druhové blízkosti uvažuje americká teoretička Donna Haraway nad způsoby, jak rozrušovat dominantní mocenské struktury a konstruovat jiné, rovnější. Její psaní od teorie a kritiky míří k požadavku přetvářet svět, který sdílíme s mimolidskými bytostmi.
„Manifesty Donny Haraway jsou jako kompost v bohaté půdě kritické reflexe, erudice a vtipu,“ prohlásila o díle americké bioložky, historičky vědy a transdisciplinární teoretičky její britská kolegyně Marilyn Strathern. Haraway se do povědomí akademické i kulturní veřejnosti dostala v osmdesátých letech minulého století a od té doby se v něm drží – její texty jsou stále nejen relevantní, ale i novátorské. Z francouzské tradice l’ecriture feminine si vypůjčila nelineárnost, performativitu a specifický, autobiograficky laděný styl, který využívá při popisu nových pojetí těla: nejprve kyborga, později blízkého druhu.
Světlo z trhliny
Do Manifestu kyborgů (1985, česky 2002) se Haraway dle vlastních slov pustila s cílem dát svému tehdejšímu životu vědkyně (feministický) smysl – ale jinak, než to dělalo takzvané Hnutí Bohyně (Goddess Movement), odmítající technologie a vzývající návrat k přírodě. Taková politika podle Haraway není dostatečně …
