V říjnu uběhlo čtyřicet let ode dne, kdy byla Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena za literaturu; teď došlo na druhou část kulatého výročí: 10. prosince 1984 byla cena předána. Převzala ji básníkova dcera Jana Seifertová, jež při ceremoniálu ve stockholmské radnici mimo jiné řekla, že její otec „myslí v této chvíli na básníky, kteří se nedočkali ani nesrovnatelně menšího uznání“. Takových je nespočet – obzvlášť když započteme i básnířky. Ale nechme starého spisovatele s pochopením pro vrtkavost osudu v jeho břevnovské pracovně, ať se těší výhledem do podzimní zahrady, a vraťme se do současnosti.
Po letech si získání ceny připomínáme jako moment, kdy se na Čechy usmálo štěstí a nadělilo nám událost, která se dnes dá poměrně snadno zasadit do oficiální, učebnicové verze naší minulosti – do níž by se sebevědomý provokatér Milan Kundera v roli nobelisty hodil o poznání hůř (obavy části disentu, že cenu získá emigrant, kterému podle Václava Havla bylo „všechno u prdele“, naštěstí nepatří do velkých dějin).
Důraz na historický význam ocenění je výhodný i proto, že se při něm obejdeme bez čtení Seifertovy poezie. Snadnější je mluvit o básníkově životě: o jeho vyloučení z KSČ v roce 1929 (za to mu laskavě promíjíme komunistické mládí), o jeho kritice stalinismu na sjezdu spisovatelů v roce 1956 (tady už tušíme antikomunismus, bez něhož „totalitu“ nedokážeme pochopit) a konečně o jeho podpisu Charty 77 a udělení Nobelovy ceny (sláva, svět si všiml našeho boje s režimem! Ale stejně si musíme povzdechnout: od té doby už jsme medaili nedostali…). Životní příběh ateisty – v jehož básni mrtví čekají „na boží spravedlnost. / Tedy vlastně na nic“ – pak zpravidla uzavírá líčení jeho druhého, církevního (a tedy nekomunistického) pohřbu, při němž se dle legendy nad rakví třepotal předčasně probuzený motýl.
Být čtyřicet let posledním nobelistou nevelkého národa, jehož existence se neobejde bez spřádání mýtů, je nevděčné. Takové postavení si nezaslouží žádný umělec, natož básník. Spojování odkazu celoživotního socialisty se směřováním české společnosti po roce 1989 nicméně i v šablonovitém, národně mytickém kontextu vyznívá bezohledně. Publicisté tento nesoulad obvykle tlumí připomínkou toho, jak neochotně normalizační režim Seifertovo ocenění akceptoval: Rudé právo událost odbylo deseti řádky, Rozhlasové noviny informaci věnovaly tři minuty… O postavení „národního umělce“ v orwellovském roce 1984 máme tedy jasno. Ostatně i řeč k udělení ceny vyšla jen jako „zájmový náklad“ určený členstvu Jazzové sekce. Pozornost si nicméně zaslouží nejen dobová cenzura či jiné projevy státní represe, ale také skutečnost, že nobelovská úvaha, nazvaná O patetickém a lyrickém stavu ducha, je v mnoha ohledech stále aktuální – a že rozhodně nezapadá do sebeoslavného vyprávění o cestě k současnému statu quo, jehož legitimita do značné míry stojí na nereflektovaném antikomunismu.
V úvodu svého zamyšlení autor upozorňuje, že umění bez patosu, tedy bez snahy konfrontovat realitu, zůstává „uměním osamělosti“. Vzápětí ale hájí – a patetizuje – „lyrický stav ducha“ jako „mírnící činitel“ stojící proti „modlářství práce a výkonu“, proti „posedlosti myšlenkou ovládání a využívání přírody a lidí“, zkrátka proti systému, který koná „své dílo za cenu ztrát na důstojnosti člověka“. Lyrismu, nazíranému jako „protipól kultu síly a moci“, je podle této úvahy naopak vlastní „ztotožňování se se světem, vciťování, sympatie, soucítění“, a proto představuje jeden ze způsobů, jak člověka „vyvést z jeho neudržitelného postavení samozvaného pána, který se staví mimo přírodu“.
Nechme stranou, nakolik jde o polemiku s Kunderovou kritikou „lyrického věku“; důležitější je, že tento manifest k Seifertově poezii, která se k nám obrací z jiné doby a jejímuž patosu dnes rozumíme jen částečně, připojuje etické stanovisko, jehož kritické vyznění trvá, a pokud z něj vyvodíme politický postoj, dělá z lyrického básníka opět „odpůrce režimu“: tentokrát toho současného. Jestliže Seifertův apel přeložíme do dnešního jazyka, okamžitě se přiblížíme aktuálním, politikou – a patosem – nabitým hodnotám, jako jsou udržitelnost, nerůst, environmentální žal (nikoli smutek: jde přece o lyrický postoj!), emocionalita, důraz na péči nebo citlivost k mimolidským bytostem.
Ještě dovětek: úvahu neformuloval samotný třiaosmdesátiletý laureát, ale jeho zeť, politolog a spisovatel Dalibor Plichta. I tahle peripetie nám může být blízká: autorství ustoupilo lyrickému patosu ne-píšícího, ne-mocného, brzy už „více-než-lidského“ básníka.