Ilustrace Monika Doležalová
Před nějakým časem se filosof Michael Hauser rozhodl napsat radikálně levicový manifest pro naši dobu. Mnozí už komentovali, vesměs kriticky, jeho obsah – jako nepříliš invenční a ještě méně přesvědčivý (viz A2 č. 2/2024). Překvapivá byla ovšem především forma: autor se pokusil nasoukat do bot Karla Marxe a napsat svůj manifest jako aktualizační parafrázi Manifestu komunistické strany (1848, česky 1882). Ne, že by tato forma nebyla možná. Kdyby měl někdo nadhled a smysl pro humor, asi by s ní mohl pracovat. Jenže na to se Manifest socialistického hnutí bral příliš vážně. Chodil zkrátka v botách, které mu byly velké (ostatně komu by nebyly velké?), a sděloval nám, jak se věci mají. Napodobení velikána tu bylo mocenským gestem – vzhledem k reálné bezmoci autora manifestu i dnešního „socialistického hnutí“ poněkud komickým mocenským gestem.
Nešlo si nevzpomenout na jiný Marxův text, totiž na pasáže z úvodu k Osmnáctému brumairu Ludvíka Bonaparta (1852, česky 1946). Z něho se do omrzení cituje věta o tom, že historie se opakuje jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, a mnohem méně se připomíná strhující popis, v němž je tato věta zakotvena: autor ukazuje, jak anglická či francouzská buržoazie k tomu, aby vykonala v 17. a 18. století své revoluce, nesměla vědět, co činí, a namísto toho se v okamžiku nesmírné proměny přítomnosti obrátila k minulosti. Angličtí revolucionáři napodobovali starozákonní proroky, francouzští římskou republiku. V pomyslných tógách Cicerona a Bruta popravili uchvatitelského krále – a pak se teprve dokázali rozhlédnout, co vlastně udělali.
Je pozoruhodné, že Marx do tohoto obrazu zahrnuje všechny revoluce minulosti, ale vyjímá z něj proletariát. Ten pro svou revoluci „nemůže čerpat svou poesii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti… Revoluce XIX. století musí nechat mrtvé pohřbít své mrtvé…“. Jenže i proletariát potřeboval mytologii a poezii minulosti, zahrnutí do národa a jeho velkého příběhu. Hrátky českých komunistů s husity jsou výmluvnou ilustrací.
Nechme mrtvé, ať pohřbí své mrtvé? Dnešní levice to příliš neumí. Zkraje tohoto podzimu vydal ke sto letům manifestu poetismu básník Jan Kubíček svůj Nový manifest poetismu, který pokřtil Michael Hauser. Text začíná prohlášením: „Opět je tu doba manifestů…“
Snad na dotvrzení těchto slov se objevil ještě jeden manifest: vydali jej nespokojení liberální sociální demokraté spolu s několika zelenými, piráty a dalšími. Manifest Progresivní Česko viní vládu, že „zklamala“ a „selhala v modernizaci země“. Selhaly ale rovněž opoziční strany, které prý měly „konstruktivně vyjednávat“. Progresivní Česko se zaklíná „moderní zemí“, „pokrokem a zásadními reformami“. Místo aby řeklo něco politického, vzývá technokratickou modernizaci (k níž nejspíš patří i v podstatě nedemokratické představy o „konstruktivní“ opozici). Jestliže u Hausera a Kubíčka jsme byli svědky ohřívaného patosu, zde nacházíme technokratickou politiku „modernizace“ namísto silného politického patosu. Pohled do budoucnosti nepřináší žádnou „poezii“, jen výzvu k neustálé modernizaci ve jménu „pokroku“ (pro jistotu se ovšem většinou mluví o „progresivním“, nikoli o „pokrokovém“ směřování).
Prý je „doba manifestů“… Skutečně je doba pro žánr, v němž jeden nebo několik moudrých mužů shrne současné dění do několika chytlavých nebo rádoby chytlavých slov a přispěje tím ke společenské změně? Může být, ale dosud napsané levicové manifesty o tom příliš nepřesvědčují. Buď jejich přehnaný patos duní naprázdno, nebo nejsou schopny se žádného patosu dopracovat.
Moudrý muž napíše, moudrý muž pohne světem, moudrý historik o něm pak napíše na paměť potomků. Kruh se uzavře… Že by jednou někdo ještě napodobil Michaela Hausera a zkusil si posmrtně obout jeho boty? Těžko předjímat, ale spíš ne. Nejspíš se ve frašku změní zase jiná tragédie.
Není spíš doba nápodob manifestů – pastišů, ozvuků, koláží? Není spíš doba jakéhosi manifestového manýrismu? Nejsou podobné manifesty jen poslední manifestací postmoderny, jejíž podzim, konec či smrt se nám Michael Hauser už tolikrát pokoušel zvěstovat, dokonce ještě v době, kdy už si na tón tohoto devadesátkového hitu nikdo ani nevzpomněl? Nejsou dnes manifesty tohoto typu spíš útěkem k minulosti? Jistě, protikladem je manifest, který do minulosti neutíká a čerpá naději z budoucnosti, pokroku a modernity. Lze si ale klást otázku, zda tyto představy nejsou v jistém smyslu ještě zastaralejší. Skutečně v čase klimatické krize věříme na božstvo minulých dvou století jménem pokrok?
Z minulosti se nevyvlečeme, nemá ale smysl snažit se napodobovat její patos, ani před jejím patosem utíkat. Má smysl její patos dobře poznat, abychom našli vlastní jazyk pro svůj vlastní patos.
Autor je politolog a publicista.