Situací, ve kterých lze veřejně vyslechnout verše, je čím dál víc.
Je vám asi dvanáct, sedíte na fialové žíněnce v tělocvičně víceletého gymnázia. Před vstupem do tělocvičny jste se museli zout. Žmouláte v prstech zvlhlé špičky svých ponožek a čekáte, co vám budou říkat ti cizí, neforemní lidé na židlích před vámi. Vypadají důstojně, nebo se přiblble usmívají, za nimi je zeď obložená žebřinami. Jeden z nich má dlouhé, překřížené nohy, jiný se houpe, třetí hlasitě smrká. Ostatní se asi soustředí. Hledí do papírů a každou chvíli přejedou očima tělocvičnu. Chovají se jako hráči na střídačce, když je snímá kamera. Přijeli k vám do školy s tím, že jsou básníky a básnířkami. Co to znamená, pouze tušíte. První z nich se postaví, huláká pro vás nesmyslná slova, není to ani hudba, ani čtení. Rozhazuje rukama, v kolenou se prohýbá, dupe a frká. Za rok jej uvidíte zas. Bude mít na sobě tytéž kalhoty a tutéž košili. Za uchem mu poroste tentýž útlý copánek. Visí tam jako šňůra od lampičky, …
