Bohatství společnosti, v níž vládne česká hospoda, se jeví jako ohromný soubor výsměchu. Ten se ukázal být účinnou překážkou inovativním tendencím lidské praxe, jakousi antikritickou kritikou, jejímž jediným cílem je křičet na mraky a jejíž jedinou metodologií je spřádání nahodilých asociací. Uměleckou experimentaci, které tato překážka brání, přitom považujeme za nepostradatelnou producentku nových životaschopných tendencí, způsobilých potlačovat utrpení na všech frontách lidského života.
Pakliže některé filosofické směry a umělecké slohy v Čechách nenacházejí živnou půdu, protože jsou soustavně diskvalifikovány výsměchem, musí se výsměch stát východiskem našeho zkoumání.
Filosof Petr Rezek ukázal, proč u nás tento fenomén zabránil recepci pop-artu. Ten u nás nebyl možný, protože u nás není možný údiv. „Češi si ze sebe nejprve sami vystřelí, aby to nemohl udělat někdo jiný. Úsměšek, hluboce zakořeněný, jako by byl u nás překážkou oné fascinaci, otevření …
