Organizace, která vládne v Gaze od roku 2006, vznikla původně jako vojenské křídlo palestinského Muslimského bratrstva. Dříve dominantní nacionalismus byl nahrazen islamismem, který ovšem vychází z jiných kořenů než sunnitský džihádismus al-Káidy nebo ISIS.
O Hnutí islámského odporu (Harakat al-Muqáwama al-Islámíja), známém pod akronymem Hamás, se v českém prostoru traduje řada nepřesností a zjednodušení. Hamás vzešel z palestinské odnože egyptského Muslimského bratrstva a jeho poměr k mateřské organizaci je velmi důležitý z hlediska ideologie i regionálních vztahů na Blízkém východě. Hamás vznikl jako vojenské křídlo (či buňka) do té doby spíše nenásilného palestinského Muslimského bratrstva, které mělo reagovat na události druhé intifády ozbrojeným odporem. Roky 1987 a 1988, kdy se Hamás formoval jakožto samostatná organizace, můžeme považovat za začátek konce sekulárního palestinského ozbrojeného odporu a za nástup odporu islamistického.
Zmařené šance
Poté, co se Hamás stal jednou z významných palestinských ozbrojených sil, odmítal se takřka dvě dekády účastnit politického procesu na okupovaných územích: bojkotoval účast ve volbách s odůvodněním, že by tím legitimizoval mírový proces z Osla, tedy dvoustátní řešení. Obrat k většímu pragmatismu nastal před palestinskými volbami v roce 2006. Tehdejší americký prezident George W. Bush vyzval palestinskou samosprávu, aby vyhlásila parlamentní volby poté, co se po smrti Jásira Arafata uskutečnily volby prezidentské. Ty vyhrál v roce 2005 nynější palestinský prezident Mahmúd Abbás. Spojené státy i Izrael konání parlamentních voleb podpořily, avšak nepředpokládaly účast Hamásu. Ten se rozhodl ve volbách kandidovat, k překvapení všech zvítězil a měl sestavit vládu. Klíčem k úspěchu nebyla ani tak radikální islamistická rétorika Hamásu, jako spíš únava voličů z korupcí prolezlé palestinské samosprávy, s kterou byli spojeni představitelé Fatahu.
Palestinským premiérem byl po volbách jmenován Ismáíl Haníja, nynější exilový lídr hnutí. Ten nakonec sestavil vládu, kterou však odmítali Izraelci, Američané a také – jakkoli ne zcela jednoznačně – Evropská unie. Izrael se snažil narušovat činnost palestinské vlády všemožnými způsoby: zadržováním peněz palestinské samosprávě či zatýkáním členů Hamásu zvolených za palestinské zákonodárce. Odůvodňoval to tím, že Palestincům nesmí vládnout teroristická organizace, která má ve svých stanovách zničení Izraele. Reálně spíše chtěl udržet u moci palestinské politické struktury, které mu vyhovovaly.
V rámci vnitropalestinské politiky přitom byla na stole i možnost, že by Hamás v rámci vlády jednoty se svými rivaly z Fatahu uznal dohody z Osla. Izraelci nakonec s pomocí jestřábů z Fatahu dosáhli svržení vlády Hamásu. To se jim ovšem povedlo pouze na Západním břehu. V Gaze islamisté převratu, jejž podporovali Američané a Izraelci, předešli a tamní pučisty z Fatahu zlikvidovali. Hamás se tak chopil vlády v Gaze.
Mezi členy hnutí samozřejmě byli extremisté, kteří by nejspíš politické řešení v rámci nově vzniklé vlády sabotovali. Zda existovala reálná šance, že by v Hamásu zvítězili pragmatici a teroristická organizace by se proměnila v seriózní politickou stranu, o tom dnes můžeme jen spekulovat – tato možnost byla zmařena už v zárodku.
Panislamismus i nacionalismus
Muslimské bratrstvo (Al-Ichwán al-Muslimín), z nějž Hamás ideologicky vychází, je panislámská organizace založená v Egyptě ve dvacátých letech minulého století. Jeho cílem byla očista egyptské společnosti skrze návrat k islámským kořenům a snaha vymanit Egypt z britské nadvlády. Pomocí charitativní a sociální práce se bratrstvo snažilo o islamizaci egyptské společnosti zdola. Podobně se na palestinských územích choval Hamás.
Hlavním cílem Muslimského bratrstva vždy bylo sjednocení všech muslimů do jednoho islámského státu. K myšlence islámského státu se hlásí rovněž džihádisté z al-Káidy nebo ISIS. Proto je nejvýznamnější ideolog Muslimského bratrstva Saíd Kutb považován za jakéhosi praotce dnešních džihádistů. V médiích se po útocích ze 7. října často objevuje otázka, zdali není Hamás ideologicky totožný s dvěma zmíněnými teroristickými organizacemi. Hamás se ovšem ideologií od své mateřské organizace částečně odlišuje. Sice zachovává některé panislámské pozice – Palestinu kupříkladu považuje za svaté území pro všechny muslimy –, zároveň však akcentuje palestinský nacionalismus.
Ať už byly říjnové útoky jakkoli brutální, neexistují žádné indicie, že by Hamás měnil své postoje nebo že by směřoval ke globálnímu džihádu. Útočí výlučně na území historické Palestiny, a to jak na civilní, tak na vojenské cíle, a nezdá se, že by na tom chtěl cokoli měnit. Paradoxně na rozdíl od sekulárních organizací zastřešených pod Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) nikdy v historii nezaútočil na izraelské cíle ve světě. Připodobňování Hamásu k al-Káidě a Islámskému státu vychází spíše z brutality říjnového masakru, samotný jeho rozsah však nesvědčí o ideologických proměnách ve vedení hnutí. Útok byl cílen také na vojenská stanoviště, která jsou z pohledu Palestinců symbolem dvě dekády trvající blokády Pásma Gazy.
Ani v případě záměrného vraždění izraelských civilistů nemůžeme mluvit o vychýlení strategie Hamásu oproti druhé intifádě, během níž byla organizace zodpovědná za sebevražedné atentáty namířené proti civilistům v izraelských městech. Mohli bychom tak hovořit o pravidelných amplitudách násilí. Mimo raketové útoky, většinou odpalované naslepo, se hnutí v posledních velkých střetech zaměřovalo spíše na izraelské vojenské cíle. K oscilaci mezi radikalizací a pragmatičností je potřeba dodat, že Hamás v roce 2017 doplnil svoji chartu o článek, ve kterém připouští dvoustátní řešení na základě hranic z roku 1967, čímž částečně akceptuje existenci Izraele. Články o destrukci židovského státu však vymazány nebyly.
Hamás není ISIS
Pokud jde o regionální spojence Hamásu, nikdy jimi nebyli sunnitští globální džihádisté. Ani v době největšího rozmachu Islámského státu neprojevoval Hamás k této entitě sebemenší sympatie. Palestinské hnutí naopak patří do „osy odporu“, která vedle Hamásu sestává z Íránu, libanonského Hizballáhu, jemenských Húsíů a proíránských milic v Iráku. Až na Hamás jsou to všechno šíité a zapřisáhlí odpůrci Islámského státu a obecně sunnitského džihádismu.
Život v Gaze je obtížný z mnoha důvodů. Většina Palestinců však vždy vinila spíš izraelskou blokádu než Hamás. Ten se před říjnovými útoky těšil jen velmi malé podpoře a v průběhu minulých let došlo k několikerým protivládním protestům. Vůči domácímu disentu si islamisté počínali brutálně. Zatýkání a mučení politických oponentů je však vlastní oběma palestinským frakcím, Hamásu i Fatahu. Přesto se nedá říct, že život pod Hamásem by byl srovnatelný s mírou brutality, jakou zažilo například syrské nebo irácké obyvatelstvo pod vládou ISIS.
Co bude dál s Hamásem v Pásmu Gazy, neví nikdo, ani izraelská vláda. Podaří se ho Izraeli vojensky zničit? A co takové zničení vlastně vůbec znamená? Jak nás přesvědčila již Bushova válka proti terorismu, ideologii vojensky zahubit nelze. Navíc se lze domnívat, že po izraelské destrukci v Gaze bude mít Hamás v budoucnu lehčí úlohu při náboru nových členů. Bude Gaza znovu okupována Izraelem, či se tam vrátí palestinská samospráva? Je nepravděpodobné, že by tamní obyvatelé považovali za legitimní vládu, kterou dovezou izraelské tanky. Hamás, ať už v exilu, nebo na palestinských územích, z palestinského politického života snadno ani rychle nezmizí.
Autor je arabista.