Budeme normálně žít?

Philip Roth kdysi v jednom rozhovoru naznačil, že skutečná mistrovská literární díla vznikají jen v demokratických režimech, protože nesvoboda spisovatele mrzačí a nutí je soustředit se na represi místo toho, aby se věnovali univerzálním otázkám lidské existence. Ivan Klíma mu tehdy v otevřeném dopise připomněl, že svobodný duch může tvořit i v nesvobodných poměrech. Nepřipomínám tuto dávnou polemiku proto, abych tvrdil, že země, jež bývá do omrzení označována jako „jediná demokracie na Blízkém východě“, je ve skutečnosti diktatura, v níž vládne cenzura nepohodlných autorů. Spíše má sloužit k zamyšlení nad tím, jakým způsobem se dlouhodobý politický konflikt propisuje do literatury dané země. Zkusme tedy nahlédnout do izraelské beletrie, respektive toho jejího zlomku, který je především díky ne­únavné práci českých překladatelek z hebrejštiny přístupný i českým čtenářům.

Otrlost a normalita

Pokud bychom u spisovatelů a spisovatelek tzv. nové vlny či ještě mladších, kteří bývají označováni za „nové hlasy“, hledali spojnice, v nichž se odrážejí často oboustranně velmi brutální reálie zacykleného konfliktu, měli bychom začít přiznaným sklonem k otupělosti či sarkasmu. Je to projev přirozené psychologické obrany, která člověku umožňuje neutopit se v úzkosti z všudypřítomného násilí, jež se už dávno vlámalo do izraelské i palestinské každodennosti. „Ale my už jsme otrlí, čteme tahle oznámení v novinách, na okamžik se zastavíme a s unaveným pohledem v očích lhostejně listujeme dál,“ uvažuje jeden z vypravěčů debutového románu Milenec (1977, česky 2008) Avrahama B. Jehošuy. „Všichni bychom měli žít dál, jako by se nic nedělo. Jezdit autobusem, chodit do kaváren, cestovat autem. Protože, když nebudeme normálně žít, co nám zbyde?“ říká pro změnu hlavní postava románu Smrt v zádech (2006, česky 2019) Asafa Gavrona poté, co přežije tři teroristické útoky. Eškol Nevo zas v experimentálním románu Poslední interview (2018, česky 2020) líčí dialog s bývalou přítelkyní, která se z Izraele odstěhovala: „Já nechápu, jak v tom napětí v Izraeli můžete žít. No jo, řeknu. Každý léto další válka, pokračuje, a když ne v létě, tak o svátcích – to není normální. Normální to není, souhlasím. Jak se v tom dají vychovat děti, aby nebyly poznamenaný? Nedají.“ V dalším Gavronově románu Osada na pahorku (2013, česky 2017), který zprostředkovává perspektivu, již si zpravidla spojujeme s extremistickou až rasistickou polohou ilegální osadnické politiky, sekulární Izraelec Roni, jenž najde dočasný azyl u náboženských sionistů, vyčerpaně prohlásí: „Už nepotřebujeme uskutečnit sionistický sen. Nepotřebujeme přežít holocaust. Tak proč si prostě neužívat věci tak, jak jsou?“

Pochopitelná touha po normalitě má ovšem jeden zádrhel – stejné potřeby totiž mívají i Palestinci, ovšem zatímco pro řadové Izraelce je těžké zapomenout na násilí, které jim může zničehonic vpadnout do života, u jejich sousedů to je v podstatě nemožné. „Když je tvoje největší dilema, jestli si dát k snídani míchaná vajíčka, nebo volské oko, a nejzuřivější válku vedeš s majiteli hostelů o obsah svojí peněženky, všechno ostatní se zdá vzdálené a neostré,“ píše v dopise z cest po Latinské Americe v románu Čtyři domovy a stesk (2004, česky 2021) Eškola Neva jeden mladý Izraelec, a nevědomky tak popisuje luxus, který si Palestinci (pokud neskončí v diaspoře) nemohou dovolit.

Každý není Amos Oz

Zřejmě nejvýraznější izraelský představitel nové vlny Amos Oz si v knižním rozhovoru s editorkou Širou Chadadovou Skok do prázdného bazénu (2018, česky 2021) posteskl, že se ho zahraniční novináři neustále dotazují na roli literatury v izraelsko­-palestinském konfliktu: „Místo abyste se mě ptali na to, jakou roli literatura hraje, zeptejte se, co nám literatura dává.“ I když je ale v Ozově díle politika neustále přítomná, mnohem důležitější jsou lidské vztahy, což nakonec souzní s většinou izraelské beletrie. Jeho největší román Příběh o lásce a tmě (2002, česky 2009) tak sice můžeme číst i jako kroniku mladého státu Izrael, především je to ale vyznání, které uchovává paměť nejbližších a vede s nimi dialog i poté, co z našich životů nenávratně zmizeli.

Spolu s Avrahamem B. Jehošuou patřil Oz mezi neznámější aktivisty mírového hnutí Šalom achšav (Okamžitý mír), které bývá v Izraeli ze strany nacionalistických jestřábů vysmíváno za svůj humanistický a holubičí postoj. Nikdy ale nebyl přesvědčením pacifista, bojoval v šestidenní i jomkipurské válce. Válečné zážitky ovšem nikdy literárně nezpracoval – jako by se mu příčilo kontaminovat vlastní styl hrůzami, které podle něho především páchnou, což prý literatura popsat neumí.

O svých novinových komentářích i politické esejistice (v češtině vyšel výbor Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika) sám tvrdil, že je píše, když se zlobí, a dle počtu textů se hněval opravdu hodně. Nejčastěji na izraelské politiky, ale také na ty Palestince, které asymetrický konflikt dovedl k terorismu. „Nedá se svítit, každý není Amos Oz,“ napsal Nevo v Posledním interview a snažil se tím naznačit, že ne každý spisovatel je povinen se k politice vyjadřovat s takovou vehemencí a jistotou.

Kde vládne zvědavost

Oz považoval psaní i čtení za specifický druh zvědavosti, která nám zprostředkuje poznávání „cizího i známého“. Platí to i pro vhledy do životů, které izraelští spisovatelé mohou znát jen nepřímo – tedy osudy Palestinců, případně „izraelských Arabů“. Pokud se v izraelských románech vyskytují, dostávají pochopitelně méně prostoru, to ale neznamená, že by se k nim přistupovalo instrumentálně a bez empatie. V Nevových Čtyřech domovech a stesku nechybí perspektiva Palestince, který se pokusí z domu, jejž postavili jeho předci a následně z něj byli vyhnáni, získat zazděné cennosti. Celá anabáze končí v policejní cele scénou, v níž se mladík stane terčem policejní šikany: „Měl jsem pocit, jako by do mě někdo vrazil jehlu a vstřikoval mi do žil nenávist.“ Ještě o něco odvážnější je Gavron, který v románu Smrt v zádech promlouvá hlasem mladého palestinského militanta – docela věrohodně tak ukazuje veskrze civilní tvář terorismu, který bychom tak rádi odkázali do míst, v nichž je doma pouze čisté šílenství.

Naím z Jehošuova románu Milenec, který rád zpaměti recituje národního básníka Chajima Bialika, vidí postavení Arabů v očích izrael­ské společnosti střízlivě: „Kdo si myslí, že nás nenávidí, ten je úplně vedle. Oni k nám necítí nenávist, jsme pro ně zkrátka vzduch. Podej, přines, podrž, ukliď, seber, zameť, rozmontuj, uhni.“ Stejně jako řadu Izraelců i jeho už unavují „nekonečné řeči o tom všivém konfliktu, který beztak nikdy neskončí“. Když se beznadějně zamiluje do dcery svého židovského šéfa, přemítá o tom, jaká škoda je, že se narodil jako Arab, než si uvědomí, že i kdyby byl Žid, „ničemu by to nepomohlo“. Jako by se v těchto schizofrenních úvahách odrážely knihy „izraelského Araba“ Sajjida Kašuy, který svá díla píše hebrejsky a o Židech i Palestincích trefně říká, že jsou největší odborníci na utrpení. V románu Tančící Arabové (2016, česky 2022) líčí vlastní rozpolcenost ještě drastičtěji: „Občas mě napadne, že konvertuju k židovství, a jindy zase uvažuju, jestli bych se neměl spíš opásat bombou a odpálit se na veřejném prostranství.“

Izraelská literatura na Palestince nezapomíná, občas je z ní cítit až přehnaná opatrnost, ale zároveň i vědomí, že každá empatie má své meze a že stud za přečiny nesmí náležet jen jedné straně. Ten se v podobě nočních můr vkrádá spisovatelům do spánku: „Dnes se mi zdá o tom, že aktivisté z hnutí BDS uprostřed mého autorského čtení vstanou jako jeden muž,“ píše Eškol Nevo, „jeden po druhém vylezou na pódium a zlynčují mě plnicími pery, zatímco já se je zoufale snažím přesvědčit, že jsem odjakživa proti okupaci a že ve všech mých knížkách se v zásadě snažím o to dát hlas druhé straně.“

Efekt Exodus

Sami izraelští autoři zkrátka nechápou konflikt s Palestinci zdaleka tak černobíle, jak je zvykem u nás. Na postoji veřejného mínění – nebo dokonce české vlády – se to ale zatím příliš neprojevilo. Zřejmě si stále vystačí s knihou Exodus (1958, česky 1991) amerického spisovatele Leona Urise, o níž první premiér Izraele David Ben Gurion prohlásil: „Jako literární dílo za moc nestojí. Ale jako propaganda to je to nejlepší, co kdy bylo o Izraeli napsáno.“ Izraelský novinář Brad­ley Burston používá termínu „efekt Exodus“ a přesvědčivě dokládá, že kniha, které se v Americe prodaly miliony výtisků, zásadně přikrášlila vznik státu Izrael tím, jak heroizovala Izraelce a démonizovala Araby, na čemž nic nemohla změnit ani sžíravá kritika, které se jí dostalo od recenzentů. Když dnes z nejrůznějších stran slýchám názory, které v podstatě dehumanizují Palestince a mluví o souboji civilizace s barbarstvím, nemohu se ubránit dojmu, že k něčemu podobnému došlo i v Česku, kde Exodus nejdříve vyšel samizdatově a po roce 1989 se dočkal několika vydání i dotisků. Palestinsko­-americký teoretik postkolonialismu Edward Said ještě čtyřicet let po jeho prvním vydání poznamenal, že jde o „hlavní narativní model, který ovládá americké myšlení“ – asi by se divil, kde všude to stále platí. Jedna z postav románu Příběhu o lásce a tmě si stěžuje, že „v novinách vždycky ukazují jenom fotografie našich obětí, nikdy ne těch jejich“. Izrael­ští spisovatelé ovšem realitu většinou tak jednostranně nevykreslují.