Politologa a odborníka na dějiny moderního Izraele jsme se zeptali na kontext vývoje palestinsko-izraelských vztahů. Jakou roli v konfliktu hrají bohaté ropné státy Perského zálivu? Proč v devadesátých letech selhala naděje na trvalejší mírové řešení? A jaká budoucnost čeká Pásmo Gazy?
Jak si vysvětlujete, že poměrně vzdálený izraelsko-palestinský konflikt tak moc rezonuje v české společnosti?
Částečně to má nějaké emocionální jádro, které se spojuje s politickými diskusemi u nás. Svou roli v tom určitě hraje kontext česko-izraelských vztahů. Začíná to u Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho dobrý vztah k Židům se projevil už v době hilsneriády, a když se stal prezidentem, jedna z jeho prvních zahraničních cest vedla do britské Palestiny. Je však zajímavé, že se tam setkal nejen s představiteli sionistického hnutí, ale také třeba s velkým jeruzalémským muftím al-Husajním, což se dlouho příliš nezdůrazňovalo. Masaryk tehdejší sionismus vnímal jako emancipační hnutí a nacházel v něm podobnosti s usilováním Čechů a Slováků o samostatnost. Pak je tu samozřejmě mýtus o českých zbraních, které zachránily Izrael. Ve skutečnosti spíše pomohly izraelské armádě přejít do protiútoku. Čechoslováci si za to nechali dobře zaplatit, navíc se vše dělo za Gottwaldovy …
