Chudoba a ticho - literární zápisník

Hned první věta povídky Cesta na Slovensko (1919) básníka Josefa Friče vytváří dějotvorné napětí typické pro příběhy, v nichž chudoba skýtá naději a naděje předpokládá chudobu: „Josef Černý ani nevěděl, jak se mu dostalo do ruky dvě stě korun.“ Věta upomíná na obdobné věty z obdobných povídek, které vykreslují vratkou existenci nuzných hrdinů jako zápas o lidskou důstojnost. Chudoba je v jejich životech daná, nezvratná, nevysvětlená, její působení trvalé, její povaha tragická. Čtenář je dojímán jejich bezelstností, a čím čistější duše těchto chudáků je, tím pevnější panuje přesvědčení, že právě oni musejí ze svého utrpení vyjít.

Situace Josefa Černého se podobá situaci jistého Kazimíra Stanislavoviče, hrdiny stejnojmenné povídky Ivana Bunina: „Peníze se u něho odkudsi vzaly, usedl do oddílu druhé třídy, šedivého, vybledlého, ale dávajícího mu skutečně pocit přepychu a pohodlí.“ Třebaže účel i cíl cesty Josefa Černého jsou odlišné, i on usedá do vagonu druhé třídy. A představuje si, že rychlík na Slovensko byl vypraven pouze pro něho, což jej naplňuje dětskou hrdostí, která na moment zapříčiňuje, že po peróně Wilsonova nádraží, ač nemajetný, kráčí zpříma.

Josef Černý má mimo jiné namířeno do Piešťan, prohlédnout si tamější kroje, které viděl vystavené ve výloze v Praze na Příkopech. Jeho cesta vede přes Bratislavu a Žilinu do Košic a „odtud nazpět jablunkovským průsmykem přes Bohumín do Prahy“. Za jeho příležitostným národopisným zájmem stojí starý dobrý předpoklad: „Je třeba viděti celý svět, a nejenom rodné město, abys mohl jednou říci: ‚Na této zeměkouli jsem žil od prvního dne až do smrti a nyní mohu klidně odevzdati svoji duši bohu a tělo své věčnosti.‘“

Cestou se Josef Černý cítí nejlépe, až když pánové okolo něj, kteří „měli před sebou rozevřené slovníky velikého formátu a pozorně do nich nahlíželi“, usnou a ve vlaku se rozhostí ticho. Pak „očima dobrýma jako dítě“ pozoruje „temnou zem, pole a lesy“ osvětlené měsícem. Když vidí za oknem ubíhat krajinu, krajinu „československou“, vybavují se mu slova, která četl v novinách: „Máme se státi krystalisačním bodem střední Evropy.“ I tenhle státotvorný imperativ chápe podle své povahy doslovně a myslí na to, „jaké to bude veliké štěstí pro tuto zemi a pro každého z nás, až nad námi se budou utvářeti krystaly překrásných tvarů a sestaveny budou dle určitých zákonů státních. Pořádek a jednota bude zavedena po celém světě a i tenkrát uvidíš měsíc, který svítí na tuto tichou krajinu.“

Vlak – dobrých sedmnáct let před nasazením Slovenské strely – dorazí do Bratislavy načas (jízdní dobu deset a půl hodiny zaznamenal Frič podle tehdejšího jízdního řádu přesně). I v Bratislavě, jak se na tuláka bez prostředků sluší, obdivuje Josef Černý se zvláštní pozorností výlohy plné „párků, masa, špeků a rohlíků“ ladných tvarů. Město se mu jeví jako česko­-slovensko­-německo­-maďarský babylon, kde lidé přecházejí z jazyka do jazyka uprostřed věty. Vytoužené Piešťany spatří pouze z vlaku, který jimi projíždí. Diví se, že ženy, které z okna zahlédl, nebyly oblečeny do pestrých krojů, ale do bílých sukní a hnědých kabátů, nadto byly bosé: „A potom tyhle smutné a jednoduché šaty vypadaly, jako by každý člověk byl podoben svojí malé zahradě nebo svému kamennému poli.“ Zato v Košicích, kam přijíždí bez zvláštního očekávání, obdivuje se krásným dívkám a shledává, že ulice jsou tam široké, jako je široká maďarská povaha. Před deštěm se schová do vinárny, kde až do rána poslouchá cikánskou hudbu. O Vysokých Tatrách, které cestou zpět spatří zase jen z vlaku (tentokrát z vozu třetí třídy), míní, že jejich vrcholky zůstanou pokryté sněhem („ledem“) navždy. V Bohumíně, kde čeká na spoj do Prahy, pozoruje výmluvnou ohnivou zář nad hornickým krajem a podle temných oken usuzuje, že se místní museli vystěhovat, „když tady byli vojáci“ (přímí účastníci bojů o Těšínsko).

Na konci povídky se Josef Černý ocitá opět před výlohou, kde jsou tentokrát vystaveny zlaté prsteny, jež mají tomu, kdo si je koupí, přinést „do srdce štěstí a lásku“. Josef Černý si je nekoupí, veškeré peníze utratil za cestu z Prahy do Košic a zpět, na které poznal, že svět je pro chudáka všude stejný. Černého československá anabáze – jako veškerá Fričova poezie – je podána nehledanými slovy, zprostředkovává věrohodný obraz nové, mnohonárodnostní republiky a mohl ji vykonat i sám autor, v čase uveřejnění povídky teprve devatenáctiletý. Očima Černého vyjádřil snad Frič vlastní očekávání i rozpaky nad podobou nové skutečnosti. Jestliže hojnost otupuje smysly a překáží soustředění, je chudoba produktivním stavem ducha.

O desítky let později, v dopise Adolfu Hoffmeisterovi z 10. dubna 1964, Frič naznačil, že chudoba je pro něj podmínkou účasti s druhými i jasnozřivou perspektivou: „A nikdy nebudu smířenej s tím, co napíšu, je to se mnou pořád jako v obecný škole, kdy mě učili písmena. Věčně mne budou pronásledovat mé vidiny, o kterých nedovedu říct, jak jsou krásné. Ale je to vždycky nekonečná milost, když se na chvíli pomocí svýho čmárání dostanu ke hranici neznámých světů, tak málo kdy. Myslel jsem, že ve stáří najdu klid, ale čím kratší čas mi zbývá, tím víc mě pronásleduje krása živejch lidí a věcí, o kterých potřebuju říct, že jsem je viděl nebo slyšel. Moc často jsem ale dělal jinou práci, asi zbytečnou, a scházela mi odvaha jít za svojí touhou a zůstat chudý.“

Pozdní Fričova báseň Kázání na pavlači (1963) vypovídá o tom, co Josefa Černého provázelo na cestě po Slovensku a činilo jej šťastným: „Nedejte zahynout chudobě a tichu / které je někdy slyšet za letních nocí / jako naději budoucího světa.“ Ano, to ticho, které je zdarma, umožňuje tomu, kdo skoro nic nemá a nepotřebuje, aby se oddával představám o tom, jaké by to bylo, kdyby měl a potřeboval ještě míň. Myšlenka dnes stejně nepatřičná jako přesvědčení o věčném sněhu na vrcholcích Tater.

Autor je literární kritik.