Hned první věta povídky Cesta na Slovensko (1919) básníka Josefa Friče vytváří dějotvorné napětí typické pro příběhy, v nichž chudoba skýtá naději a naděje předpokládá chudobu: „Josef Černý ani nevěděl, jak se mu dostalo do ruky dvě stě korun.“ Věta upomíná na obdobné věty z obdobných povídek, které vykreslují vratkou existenci nuzných hrdinů jako zápas o lidskou důstojnost. Chudoba je v jejich životech daná, nezvratná, nevysvětlená, její působení trvalé, její povaha tragická. Čtenář je dojímán jejich bezelstností, a čím čistější duše těchto chudáků je, tím pevnější panuje přesvědčení, že právě oni musejí ze svého utrpení vyjít.
Situace Josefa Černého se podobá situaci jistého Kazimíra Stanislavoviče, hrdiny stejnojmenné povídky Ivana Bunina: „Peníze se u něho odkudsi vzaly, usedl do oddílu druhé třídy, šedivého, vybledlého, ale dávajícího mu skutečně pocit přepychu a pohodlí.“ Třebaže účel i cíl cesty Josefa Černého jsou odlišné, i on usedá do vagonu …
