Kresba Anna Kaigorodova
Když jsem před mnoha lety jako středoškolák odjížděl na prázdniny do Izraele, trpěl jsem v Česku podle všeho velmi rozšířenou romantizující představou o zemi, kterou židovský národ proměnil z vyprahlé pouště v zelenou oázu demokracie na Blízkém východě. Že je realita o něco složitější a nejednoznačnější, začalo se ukazovat už na letišti, následně v kibucu v bezprostřední blízkosti Gazy a pak samozřejmě při návštěvě Palestiny. Česká politika jako by se z podobného uhranutí nedokázala vymanit dodnes. „Češi milují Izraelce více, než Izraelci milují Čechy.“ Tak uvedl svůj proslov na konferenci o česko-izraelské spolupráci v době uzávěrky tohoto čísla národněbezpečnostní poradce české vlády Tomáš Pojar. Těžko si představit větší míru servility a zároveň i zhrzenosti.
Budoucí konflikt byl možná přítomen už ve starém hesle „země bez lidí pro lidi bez země“, které si přivlastnili sionisté, i když samozřejmě věděli, že území historické Palestiny nikdy prázdné nebylo. Aktuální číslo A2 se izraelsko-palestinskému konfliktu věnuje čtyři měsíce po bestiálním masakru Hamásu, v době stále pokračující izraelské vojenské odvety v Gaze. Ta je z půlky srovnána se zemí, každý den v ní umírají civilisté a probíhá tam humanitární katastrofa. Zatímco v Česku je v současnosti každý druhý odborníkem na blízkovýchodní politiku a vláda představuje svou bezvýhradnou podporou Izraele takřka světové unikum, my se spíše snažíme hledat hlubší souvislosti. „Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu,“ napsal Amos Oz v eseji Mezi dvěma právy s tím, že „v zásadě jde o spor mezi dvěma oběťmi“. Ani bojovně naladěný palestinský básník Mahmúd Darwíš se „nedíval na Židy jako na ďábly či anděly, ale jako na lidské bytosti“.
Zdánlivě nekonečný svár má nicméně asymetrickou podobu, což v situaci, kdy to odnášejí ti nejslabší, nesmí zapadnout. V české imaginaci však tato asymetrie nabírá převrácenou podobu a Izrael se fantasmaticky spojuje s Ukrajinou. A to navzdory tomu, že izraelský premiér Netanjahu v roce 2014 odmítl odsoudit anexi Krymu a po začátku ruské agrese jeho vláda s ohledem na vztahy k Putinovu Rusku dlouho lavírovala. Jako bychom před spletitostí a nejednoznačností konfliktů, jako je ten izraelsko-palestinský, stále měli potřebu unikat do vyprávění o střetu Dobra se Zlem.
