Loni na podzim uplynulo sto let nejen od vzniku frankfurtské školy, ale také od založení filmového studia bratří Disneyů. Dnes má tento konglomerát kulturního průmyslu s 220 tisíci zaměstnanci roční zisk okolo 55 miliard korun a jeho obrat se blíží bilionu. Když moje babička v roce 1939 prchala před nacisty, dostala ve Švédsku disneyovské kartičky se Sněhurkou. Má je dodnes. Jsou pochopitelně roztomilé, ale také dokládají, že už ve třicátých letech kulturní průmysl válcoval kulturu a byl přitom skutečně univerzalistický – nehleděl na to, kdo je či odkud pochází jeho konzument. Jeden ze zakladatelů frankfurtské školy, Theodor W. Adorno, ve stati Resumé o kulturním průmyslu píše: „Náhradní uspokojení, které lidem kulturní průmysl připravuje, když vyvolává blažený pocit, že svět je právě v tom pořádku, který jim chce vsugerovat, je podvodem obírá o štěstí, které jim nalhává. (…) Brání formování autonomních, samostatných, vědomě usuzujících a rozhodujících se individuí. Ta jsou však předpokladem demokratické společnosti, která se může udržet a rozvíjet pouze mezi dospělými.“ Když to čtu, nemůžu se zbavit dojmu, že Adorno zůstal uvězněn v osvícenské iluzi dospělácké autonomie. Moje babička dostala disneyovské kartičky v jedenácti letech a musela se válkou a masovým vražděním, které rozpoutali dospělí, protloukat, jak se dalo. Adorno tvrdil, že působení kulturního průmyslu vrací vědomí „do stále ranějších stadií. Ne nadarmo můžeme od cynických filmových producentů slyšet, že jejich filmy berou ohled na úroveň jedenáctiletých. Když tak činí, chtěli by nejraději z dospělých nadělat jedenáctileté“. Na rozdíl od Adorna si myslím, že by to v mnoha ohledech bylo jen dobře.