Ilustrace Veronika Dub
Velké konflikty jsou pro česká média srozumitelné jen jako příběhy o jasně vymezeném dobru a zlu. Nezávisle na složitosti příčin, podmínek a souvislostí je zpravodajství proměňuje ve vyprávění o obraně demokracie a západních hodnot. Zjednodušování vede k tomu, že se status oběti přiznává jen někomu – zhusta na základě kulturní blízkosti. A může nastat i situace, kdy média ani netuší, kdo by onou obětí mohl být.
To se ostatně stalo v případě občanských válek v Sýrii a Iráku. Poté, co lidé z arabských zemí začali utíkat před válkou, média se k nim obrátila zády a jala se bránit „pevnost Evropu“. A to i nařízením vedení redakce – jako v TV Prima v roce 2015. Uprchlíci před terorem se v českém zpravodajství proměnili v teroristy. Opatrný zájem vyvolala pouze genocida křesťanů a Jezídů, ale jinak se média spoléhala na klasický nacionalistický imperativ „bojuj za svou zemi“. Navzdory tomu, že evropská představa o národních státech je na Blízkém východě nefunkční. Připomeňme, že Česká televize v roce 2015 přinesla dvouhodinový rozhovor Michala Kubaly s diktátorem Bašárem al-Asadem. To jen dokládá nečitelnost tamějších konfliktů pro české novináře a ztrátu orientace ve chvíli, kdy chybí jednoznačně rozpoznatelný demokratický aktér. Často se říkalo: „Nevíme, kdo k nám přichází.“ Česká média se to však nesnažila zjistit.
Války na Ukrajině i v Gaze se od Sýrie liší tím, že nám kulturní blízkost umožňuje silnější identifikaci s jednou ze soupeřících stran. Jsou čitelnější, takže se může zdát, že v nich demokracie bojuje se zlem. Rusko-ukrajinský konflikt čeští novináři pojímají jako variaci na sovětskou okupaci Československa, kruté a zavrženíhodné útoky Hamásu jsou zase reminiscencí holokaustu. Obě vyprávění jsou natolik zjednodušující, že znemožňují zaznamenat realistické kontury těchto konfliktů.
To má své důsledky ve vztahu k obětem. Čeští novináři mají tendenci přeceňovat preferovanou stranu konfliktu a dehumanizovat tu druhou. Reprodukují mýty o enklávách demokracie v regionech, které jsou politicky složitější, a celá etnika buď idealizují, nebo je vykreslují jako barbary. Výmluvným příkladem mohou být Události, komentáře z 19. října 2023. Moderátor Jakub Železný (s česko-izraelským odznakem na klopě) školil ministryni obrany Janu Černochovou, že je málo proizraelská a že vláda musí odříznout Palestinu od humanitární podpory. „Představa, že by demokratická země schválně cílila na nemocnici, přece musí být jasně odmítnuta,“ prohlásil Železný a s Černochovou si notovali, že u spojenců jsou útoky, jako byl ten na nemocnici Al-Ahlí, jen vedlejšími škodami. Diskutující zaměňovali arabské etnikum, Palestince, Evropany demonstrující proti izraelské operaci a teroristy a varovali před další ohrožující migrací – tedy přesněji před uprchlíky.
Tak Palestinci – ale i kdokoli, kdo se zastává jejich práv – ve zpravodajství přicházejí o lidskou tvář. V politických diskusích lze pozorovat podivuhodné suspendování demokratického étosu – občané nepřátelských států postrádají nejen racionalitu, ale i důstojnost. Stávají se emocionálním davem, který je třeba tvrdě kontrolovat. Palestinští civilisté ve zpravodajství křičí na ulici, zatímco izraelské oběti mohou soustředěně prezentovat svůj osobní příběh a diváci se s nimi mohou ztotožnit. Gaza ztratila tvář i hlas a stala se démonem.
Příběhy Palestinců chybějí. Prakticky výhradní zástupkyní těchto obětí konfliktu je u nás umělkyně Yara Abu Aataya, která však pro tuzemské novináře představuje riziko. Zatímco média jako Deník N nebo Alarm s ní rozhovor zveřejnila, v České televizi nebylo interview, jež natočila pro pořad 168 hodin, do vysílání zařazeno. Na Novinkách.cz byl rozhovor s ní sice publikován, ale po pár hodinách ho vedení redakce z webu stáhlo a s jednou z jeho dvou autorek, Magdalenou Matouškovou, ukončilo spolupráci – příspěvek byl prý výrazně propalestinský a narušoval „jednotnost zpravodajství“. Rozhovor s umělkyní vedla také Linda Bartošová na Aktuálně.cz a nedlouho poté se dozvěděla, že s ní vydavatelství Economia do dalšího roku už nepočítá. Jak potom lze očekávat, že lidé v médiích věnují energii náročnému a nevděčnému vyhledávání informací a příběhů z Palestiny, když jim za to hrozí vyhazov?
Hlasy palestinských obětí a informace o humanitární katastrofě k nám nemohou dolehnout i proto, že byl narušen komunikační kanál z Palestiny. Žurnalista Sami Abu Salem nedávno natočil video, ve kterém popsal tamější podmínky k práci: „Nemáme žádný přístup k internetu, je nedostatek elektřiny, není doprava, i ulice jsou zničeny. Proto nemůžeme vyprávět mnoho příběhů.“
Jedním ze železných žurnalistických principů prostupujících etickými kodexy snad všech profesních organizací je imperativ solidarity. Palestinský syndikát novinářů na konci ledna zveřejnil, že v důsledku izraelské operace bylo dosud zabito sto šestnáct žurnalistů a mediálních pracovníků, dvanáct set novinářů se stalo uprchlíky nebo skončilo v nemocnicích a padesát šest jich bylo zatčeno a uvězněno. Mezi mrtvými je i čtrnáct žen. A stejně jako české redakce v minulosti ignorovaly mezinárodní kampaně Evropské federace novinářů zaměřené proti diskriminaci uprchlíků a migrantů (#MediaAgainstHate), na podporu žen a genderové rovnosti nebo prosazování spravedlivých pracovních podmínek v médiích, i nyní jako by pro ně palestinští kolegové neexistovali. Mezinárodní federace novinářů přitom k jejich podpoře v aktuální kampani hlasitě vyzývá.
Česká žurnalistika dlouhodobě trpí odtržeností od globálního kontextu novinářské diskuse o etice a profesních standardech. I když se v posledních letech především v menších, nezávislých redakcích objevuje snaha tento nedostatek napravit, mainstream nadále houževnatě odolává. Dehumanizace či ignorování palestinských obětí války v Gaze je jenom jedním ze střípků nelichotivého obrazu české žurnalistiky, jež stále neumí bránit lidskou důstojnost.
Autor působí na katedře mediálních studií a žurnalistky na Masarykově univerzitě v Brně.